Podrobnosti recenze

Scénárista Nicolas Billon adaptoval vlastní divadelní hru, typickou konverzačku, a tenhle základ filmu je v mnohém znát. Anotace slibují, že uvidíme, jak si psychiatrický pacient hraje s lékařem jako kočka s myší, není to ale pravda: kočkou je autor a myší divák. Dlouho se zdá, že sledujeme bitvu o to, kdo má (pardon) větší koule: zda pacient, lékař nebo zdravotní sestra, což je po pár scénách nudné - kukaččí hnízda jsou po těch desítkách let okoukaná. Pak se děj přetočí v příběh nechtěného a nemilovaného dítěte, a bylo by to aspoň dojemné (když už ne objevné a poutavé), kdyby tahle část neskončila ohavně prvoplánovým srdcerváčem: brečí všichni včetně titulního slona a městská kanalizace nepobere slzy. Dokonce i z kukačkové sestry je najednou mamina, bez patrného důvodu: autorovi se prostě hodí další slzné kanálky. V pár závěrečných scénách se divák dozví, že všechno bylo jinak, jenže je mu to nejspíš úplně fuk, protože to hlavní už se stalo. Největší problém příběhu ale asi je, že divák nenajde žádnou postavu, s níž by se mohl ztotožnit, plně ji přijmout či plně ji zavrhnout - na to má každá z nich příliš mnoho "ale". Leda snad pro nás, gaye, uchystali tvůrci mikrofrašku pohledem na fádního plešouna, do nějž se kluk Dolanova typu údajně zamiloval.

Film stojí a padá s Dolanem, bez něj by to bylo zoufalství. Jako rozenému exhibicionistovi a narcisovi mu role sedla a je to znát. Většinu ostatních aktérů ale dokonale vymazal: je otázka, je-li to příznakem dobrého filmu.