Cherry Magic! Thirty Years of Virginity Can Make You a Wizard?! / 30sai made Dotei dato Mahotsukai ni Narerurashii (2020)

Je to roztomilé už od první epizody, a na rozdíl od thajské verze má tato série uvěřitelný děj, kde se neustále střídá lehká romantika s komediálností. Příběh má hlavu a patu díky bezchybnému scénáři a propracovaným dialogům. Nejvíc ocenit musím herce v hlavních rolích, kteří dostali šanci ukázat divákovi celou škálu vrstev a emocí. Celé je to podtržené úžasným ústředním songem Ubugoe od japonské kapely Omoinotake. Zde není co vytknout. Velmi doporučuji.

Proč si mi série líbila? No, protože jsem si v jejím průběhu potvrdila, že mám vlastně ráda japonskou kinematografii, proto mě nevytáčí jejich přehnané projevy emocí od 0 na 100 a zároveň jsem od 1 dílu přestala řešit, že k první puse se do dvanáctého dílu asi nepropracují. Vlastně jsem si celou sérii vystačila s myšlenkami a teoriemi, že musí být super dělat rozhodnutí, když znám myšlenky okolí a hned v zápětí, že musí být pěkně na prd, když dělat rozhodnutí, protože znám myšlenky svého okolí, je tak strašně snadný. Takže závěrem snad jen napsat, že pro toho kdo preferuje nepřestávající vášeň a zvraty v každé minutě to není, ale já se ke sledování určitě někdy zase vrátím.

Když necháte kapat vodu dostatečně dlouho, tak se časem nádoba náplní. Nejsem si jistý, zda v tomto případě pomyslný pohár nepřetekl již na konci šesté epizody. Je důležité se připravit na dlouhé, opravdu dlouhé, oťukávání. Kaše dávno vychladla než došlo k náznaku vyspělého chování Adachiho. U náctiletých bych se pousmál, ale u čerstvého třicátníka je to na pováženou. No a ten tvůrce novel byl na pořádnou ťafku.

Krásná romantická komedie. Zahřála u srdce. Co se týče filmu, je to nádherné završení celého seriálu. Párkrát jsem si i zafňukal.

Toto je opravdu jemná japonská dorama. Řekl bych až přejemná, rozvláčná, nerozhodná, kdy mnohého evropského diváka přivádí skoro až k šílenství, zda s tím sekne jako s naprostou kokotinou, která s běžným životem toho nemá nic moc společného (nakonec to napsaly dvě Japonky především pro Japonky) a nebo bude pokračovat a ctít, že je to dílko právě takto schválně vyrobené, s prvky mangy a anime, zčásti mohou postavy odpovídat skutečnosti (např. třicetiletý panic, zahloubaný do své práce, by se u nás také našel). Nakonec jsem vše překonal, ale přiznám se, že také hodně díky absenci násilností, krve a intrik a vynikajícímu hodnocení na MDL, které dokonce předčí i nejznámější thajské BL trháky. Když už se dívám na seriál s odstupem, čím dál více vyniká u mě především herecké ztvárnění, méně již příběh a zpracování, které bylo přes svou originálnost na mě už příliš. Kurosawa (Machida Keita, v době natáčení 29 let) byl pro mě, na rozdíl asi od jiných diváků, nejroztomilejším hercem jak zjevem, tak postavou. Adachi (Akaso Eiji, 26) byl svou vizáží hodně mladý na 30ti letého workoholika, ale tu svou nerozhodnost zahrál moc dobře. Tsuge, to byla pro mě nejdříve příšerná postava anime-pomatence, připomínající mi syna Johna Lennona a Yoko Ono, ale zase - zvykl jsem si a oceňuji hereckou práci. Hudba byla pro mě příjemná, ale ne top. Doporučit? Tady váhám ...

Nechal jsem se zlákat výbornou recenzí, ale ... fanoušci tohoto seriálu mi snad prominou. Na to, aby jeden z těch dvou pěkných kluků řekl až na konci 6.epizody, že ho má rád, stačilo celý děj dát do epizody jedné. Strašně pomalý děj, med kape i z monitoru. Thajský seriál "TharnType" je o 10 levelů výš.

Je to velmi jemné a milé Dorama.. u Japonců jsem byl hodně mile překvapen.. :) a Sk titulky.. áááá prostě ještě sladší a jemnější