Obediencia perfecta (2014)

Dokonalá poslušnost začíná přesně tak, jak jsem očekával. Jasně danou rovnicí...Kněží (agresoři), kteří za začátku jen po očku sledují své svěřence - Seminaristé (oběti) bez zastání. Vlastně si ani nepřipouštíme jiný scénář. Jenže...Nevím, zda to bylo záměrem Luise Urquiza, nebo neschopností jednoznačně uchopit ožehavé téma, ale se zvyšujícími stupni poslušnosti, směřujícími k třetí "dokonalé", se ručičky vah začaly povážlivě vyrovnávat a z oběti, nevinného "beránka", se stal žárlivý "manipulátor" a téměř vyrovnaný partner. Trochu jsem měl pocit, že šlo i o obhajobu chování kněží, kteří v "tom" mohli být občas i "nevinně". Rozhodně Obediencia perfecta nabízí více otázek než odpovědí, což nemusí být ku prospěchu věci.

Vytěžování církevních pedofilních skandálů je už dost únavné. Zdálo by se mít logiku, že kritizována je právě organizace, která se hlásí k vysokým mravním hodnotám. Kdyby se ale k podobným hodnotám nehlásila i většina jiných organizací pečujících o mládež, kde dochází ke stejným případům - školy, organizace mládeže, zájmové kroužky. Soustředění pozornosti jedním směrem ukazuje spíš, než zájem o ochranu obětí, zájem získat politické body (zvlášť u US filmů je motivace pravolevým bojem téměř neskrývaná), a zejména vysoké odškodné a vysoké honoráře advokátů: hlavně u katolické církve je kde brát, na rozdíl od škol a mládežnických spolků. Právě kvůli jednostrannosti je věrohodnost řady příběhů oslabena. Tento film je ovšem motivován skutečným příběhem a skutečnou osobou vysokého církevního hodnostáře.

I když ve filmu najdeme i hodně přepálené scény (scéna s vynuceným "Si, padre" je přímo okopírována z řady filmů o US Army s drilovým "yessr" nováčků, erotické fantazie opilého puberťáka nad sochou Panny Marie jsou nevkusné), většina je natočena velmi uvěřitelně, zejména postupné snování a utahování sítí manipulace. Přesvědčivě je zahrána postava pedofilního manipulátora, tím spíš ale vyniká slabší obsazení postavy oběti, kde asi při výběru převládla snaha získat dětsky nevinnou figuru nad nároky na herecké schopnosti; představitelé dalších dětských postav ve filmu hrají zřetelně přirozeněji. Kladem také je, že agitační záměr nesvedl tvůrce k přímému zobrazení scén zneužívání, ty jsou jen naznačeny, a přesto jsou zcela přesvědčivé.

Přes zjevnou tendenčnost ukazuje film jedno: všude, kde poslání nějaké struktury vyžaduje podřízenost znevýhodněných (nejen dětí, ale i nemocných a starých lidí), musí o ochranu před zneužíváním (nejen sexuálním) pečovat jak důsledná kontrola vnitřní, tak kontrola vnější, u níž jsou stejně důležité jak kompetentnost, tak nezávislost.