Postcards from London (2018)

Přidat "pouhému" prodávání vlastního těla i umělecký rozměr mi přišlo zpočátku zajímavé. I zvolená forma divadelního zpracování mě oslovila. Filmu však chyběly další rozměry - opravdovost a hlavně oduševnělost. Výsledek byl příliš "Světácky" a hodně plochý.

Před časem jsem se díval, a také jsem byl notně zklamaný jako Disk přede mnou a rozhodl jsem se, že tento film nebudu psát recenzi. Nicméně jsem se na film podíval nyní znovu a objevil jsem řadu "věcí", které u prvního zhlédnutí přehlédnete. Také jsem si uvědomil, proč tvůrci chtěli vyrobit snímek zrovna takto a že mě tímto úhlem pohledu tvůrců zaujal více jako napoprvé. Ale i tak po druhém zhlédnutí nemohu dílko hodnotit výše jako průměrné ... A díky moc monvimu za jeho čas a práci na titulcích.

Obrovské zklamání. Film by chtěl být jakousi poctou Caravaggiovi, velkému umělci, ale místo toho se stává nechtěnou a snobskou parodií na sebe sama. Nemluvě o tom, že si na umění pouze hraje, nic víc. A ani opět neskutečně pohledný a nádherný Harris Dickinson to nezachrání, protože do půli těla je svlečený pouze párkrát a kompletně nahý je vidět pouze na pár sekund a to ještě v rozmazaném záběru. Naprosto promarněná příležitost a ztráta času.