Selda / The Inmate (2007)

Film jsem viděl nedlouho po malém maďarském skvostu Viharsarok/Země bouří. Paralely se nabízely úplně samy - Selda: Viharsarok po filipínsku.

"Dřív jsem takový nebyl", říká filipínský venkovánek Rommel svůdci Estebanovi, úplně stejně, jako Aron Szabimu, a úplně stejně následuje tragédie. Seznámili se ve vězení, kde Rommel věnuje Estebanovi poslední den pobytu něžnou noc jako poděkování za ochranu i záchranu. Zřejmě přitom pochopí, že i toto je možný projev kamarádství, který mu není tak cizí, jak si do té doby myslel. Uplyne pár let, na svobodu se dostane i Esteban. Rommela najde na venkově, v poklidu a šťastně pěstujícího rýži se ženou a dítětem. Noci kamarádského prozumění se opakují.

V soudobém evropském filmu by oba přátelé odešli vstříc zářným zítřkům, šťastni, že konečně našli sami sebe. Ve filipínském pojetí odchází jen Esteban, aniž by toho kdokoli litoval, a končí zcela osamělý. Za Rommelem po letech nedorazilo v Estebanovi z vězení štěstí, ale zlo (těžko nevzpomenout na dávnou ruskou Červenou kalinu), jeho zakolísání krutě potrestá nešťastná náhoda. Jako v Zemi bouří, příroda, zosobněná prostými venkovany, si nedá vnutit vybočení ze zavedeného řádu věcí a zdrcující sankce je jediným možným vyústěním. Alespoň podle názoru tvůrců obou filmů.

Pro nás je film velmi nezvyklý, scény štěstí i tragédií, jakkoli většinou hodně naturalistické, se odehrávají nevzrušivě, bez napětí, střídají se s monotónní samozřejmostí. Jediné, co bychom nečekali, je, že šťastné okamžiky Filipínců doprovází působivá klavírní skladba Debussyho - https://youtu.be/a3jpy1OzWg8 - snad se jim brzy neoposlouchá... O té hudbě leccos napovídá skutečnost, že americký klavírista Garrick Ohlsson, jeden z četných gayů mezi muzikanty, mnohdy hraje úryvek právě z této skladby jako přídavek. Často koncertuje i v Praze.

Po přečtení předcházejících recenzí se po shlédnutí filmu dostavilo velké zklamání. Ne, že by předlouhý film neměl své přednosti, zejména ve své "vězeňské" části, ale nemohu přistoupit na "poučení" z filmu, že "nepřirozená" náklonost mezi muži má nutně za následek katastrofu, ničící pohodu venkovské idyly. Vše se navrací ke svému pořádku, v okamžiku, kdy ten "buzerant" už konečně odchází! Tak tohle ne!!! Všichni homofobové jistě jásají!

Emocionální masakr. Málokdy se mi stane, že na film musím myslet nejen celý večer po zhlédnutí, ale ještě i druhý den a třetí den... Vše působí velmi realisticky, film se záměrně vyhýbá jakémukoli přikrašlování a kamera občas až nepříjemně zobrazuje vše, co bychom raději ani neviděli (např. odporná scéna ze záchoda ve vězeňské cele). Myslím, že to byl můj první film filipínské provenience a opravdu mě velmi překvapila jeho kvalita po mnoha stránkách: kamera, vybudování syrové atmosféry a hlavně herecké výkony. Také mě ve dvou scénách zaujalo využití Debussyho Svitu luny, což bych ve filmu tohoto ražení opravdu nečekal, ale přitom to skvěle funguje.

O něco snižuji hodnocení za „zpracování“, a to za nepřiměřenou stopáž. Chtělo by to pár střihů, některé scény jsou zbytečně natahované. Zrovna tak ubírám hvězdičky za příběh, a to ze dvou důvodů. Závěr mi přece jen přišel poněkud přitažený za vlasy - pravděpodobnost, že by se něco takového mohlo stát, je opravdu mizivá. A zadruhé ve filmu postrádám nějaký „vyšší smysl“, katarzi. Zdá se, jako by se tvůrci pouze pásli na lidském utrpení. Poněkud to připomíná filmy od Iñárritua, který se také vyžívá v tom, že své postavy nechává neskutečně trpět a čelit stále novým a novým ranám osudu, takže to ve výsledku působí až nereálně a zároveň zcela bezvýchodně. Společně s filmy od tohoto režiséra a s pár dalšími (třeba Sedm) jsem si snímek zařadil do krabičky „Jsem rád, že jsem to viděl, ale znovu už nemusím“. Shrnuto: působivý film, ale kdo má rád romantické komedie, ať se mu vyhne obloukem. :)

Dvou a půl hodinový filipínský film, a je to opravdu nářez. Ten, kdo má rád dramatické příběhy, ten si přijde na své. A též výborný koncert známých filipínských herců (a velmi sympatických!!) v hlavních rolích … a vůbec, velmi dobře od ostatních herců byla zahrána i ta první – vězeňská část. Kruté, surové, reálné. Špína, zrada, násilí. Přátelství, cit, něžnost, láska. Rozpolcení, smrt, nenávist. Tolik se vleze do mála filmů, jen ty dětské oběti mě tam vadily, a proto tedy o stupeň nižší než nejvyšší hodnocení … Hóódně dobré, Rommele (Sid Lucero) a Estebane (Emilio Garcia) … film je absolutně KRUTĚ REÁLNÝ, zobrazuje bez příkras život v tomto ostrovním státě, který je navíc křesťanským ostrovem v moři islámu a buddhismu, a to mě právě dostalo, i když i já jsem spíše milovník romantiky a nenásilí. A že film postrádá vyšší smysl, to si musíme my, co chceme pochopit asijskou, respektive pinoy produkci, zvyknout, tak to prostě je ...

"Kdyby oči mohly mluvit". Snímek o gestech, skrytých pocitech a "nehodách". Osloví zvláštní atmosférou, dějem ukrytým i mezi řádky a příjemnými protagonisty.