Stand / Postoj (2014)

Hodnotím až tak vysoko, protože se dle mého jedná o velmi komplexní počin s kontroverzním, ale o to působivějším nápadem mít v roli vypravěče nikoli oběť, ale pachatele. Tím se jen zdůraznilo, že podobně alibističtí ideologové jsou mnohem nebezpečnější než tupá agresivní hovada. Ty ostatně nechal režisér zabírat jen letmo. Navíc film jasně ukázal, že naletět lidem, kteří se vydávají za něco jiného, není zas tak nepochopitelné. I to, že touha aspoň po chvilkové blízkosti je tak velká, že může přehlušit i strach ve velmi nepřátelském prostředí (i Antonovy klientky jako nositelky té nikoli agresivní, ale systémové homofobie). Navrch se film zabýval mnohem obecnějšími tématy svědomí, strachu, ochoty postavit se zlu a jak moc se můžeme v souvislosti s tím v partnerech/partnerkách zklamat. Tady film paradoxně zároveň ukázal, že i v Rusku si lze - pokud je člověk opatrný a má štěstí - vybudovat dlouhodobý homosexuální vztah. Téměř dokumentární styl mi ani moc nevadil, jen je pravda, že roztřesená kamera byla funkční hlavně při Antonově zmizení a homofobním útoku, jinak ji mohli dát na vozík. .

Snímek na aktuální téma, který svým zpracováním působí spíše jako dokument o morálních hodnotách, které si člověk vytváří během svého života. Mezi 4-5% hrdinů v populaci patří na první pohled i Anton - vyšetřující na vlastní pěst trestný čin spolu s přítelm Vladem, který jeho nápad příliš nesdílí. Z vyšetřujícího se postupně stává oběť(?), která se nechala vlákat do pasti...Aby odčinil svoji nečinnost při útoku na neznámého kluka odehrávajícího se na začátku filmu?(!)

Záslužný pokus o zpracování aktuálního tématu diskriminace gayů v Rusku. Bohužel nedotažený. Široký společenský záběr tématu zůstal zcela nevyužitý, jako by se jednalo jen o problém jednoho "případu", který hlavní hrdina amatérsky vyšetřuje. Autentičnosti se režisér, kameraman a scénárista v jedné osobě snaží docílit pomocí roztřesených záběrů ruční kamery, z nichž po půl hodině sledování filmu začne bolet hlava. Velmi podivný je samotný závěr, ze kterého není patrné, co jím chtěli tvůrci říct: snaha o dosažení hloubky sdělení pomocí využití hudby z Wagnerova Tannhäusera se zcela míjí účinkem (hudba jde zcela proti smyslu toho, co vidíme v obraze). Nejzdařilejší součástí filmu tak zůstává zobrazení vývoje vztahu hlavní dvojice.