Taekwondo (2016)

Táto snímka chce veľa trpezlivosti a dlho nebudete vedieť na čom ste. Odvíja sa klídek, pohodička, tabáček, driemoty, relax. Hlavný protagonista je poriadny sympaťák. I tak kvitujem to čo je v pozadí medzi hlavnou dvojkou, oni ma zaujali najviac a áno všetci potrebujeme partiu svojich kamarátov a chvíle, kde sa môžeme cítiť uvoľnene...

Po shlédnutí filmu Hawaii jsme se s přítelem velmi těšili na další film od stejného autora. Filmy ve, kterých není přítomný děj nás baví jen tehdy pokud jsou opravdu mistrně vykreslené pocity a vnitřní svět postav. To se velmi povedlo ve filmu Hawaii. Lehké erotické náznaky, mlčení, skvělá hudba. Zde blo pro mne příliš postav, erotika a nahota dost přímočará, hudba nevynikla. V jednotlivých postavách jsem se ztrácel. To co se mě líbilo na filmu Hawaii zde bylo rozvedeno dál. Uděláno jinak. A pro mě již ne přístupně. Díky nepřehlednosti jsem neodhalil tu mistrnost vkreslené mužské duše, kterou jiní v recenzích obdivují. Netušil jsem kdo je kdo. Film je plný erotiky (ne sexu). Čekání na další erotický záběr mě nutilo nevypnout film uprostřed. Erotika ok, uzbytek veliké zklamání.

Argentinský režisér Marco Berger je jedním z mých oblíbených režisérů filmů s gay tématikou. Jeho cit pro erotickou krásu a určitou nesmělost hrdinů ho staví vysoko nad autory, kteří hojně využívají banalitu výjevů až pornografického charakteru, které jsou spíše lascivní než krásné.

Esteticky příjemné, příběh o ničem, dialogy zbytečné. Rozhodně ráj pro oči pro ty, kteří mají chlapy rádi a chtějí se podívat na něco klidného.

Za mě nic moc. Děj i dialogy mně připomínaly nesestříhané záběry z vily VyVolených. Tu a tam se objevil náznak něčeho zajímavého, ale nikdy tomu nebyla věnována dostatečná pozornost a ústřední příběh se ztrácel v relativně nudných každodenních dialozích o ničem s partičkou kamarádů na prázdninách ve vile rodičů jednoho z nich. A vrcholem bylo sedm statických záběrů ke konci filmu, kdy každý trval zhruba deset sekund.

Když nad tím přemýšlím tak zpětně, baví mně ten příběh o něco víc, než když jsem sledoval film, ale to bude tím, že mně utkvělo v hlavě pár scén a spoustu jsem jich vytěsnil. Za mě by to chtělo víc sestříhat, aby to získalo spád. Nicméně se považuju spíše za mainstreamového diváka, tak věřím, že to artově zaměřenějším divákům může naopak vyhovovat. Pomalý průběh příběhu dodává na autentičnosti a zahraný to bylo taky hezky.

Není to typ filmu který by mě zaujal, příliš dlouhé bez děje...dialogy jen tak plynou bez hlubší pointy... Navíc najednou příliš mnoho postav takže se člověk ztrácí kdo je kdo...

Taekwondo není podívaná pro každý den. Předpokládá diváka otevřeného, vnímavého a soustředěného. Berger se zde rozhodl předvést svůj filmařský kumšt zas trochu jinak, na filmu, kde se téměř nic neděje, a kde charakteristiky postav a jejich osudy poznáváme téměř výhradně z tlachání a zámlk mezi tlachy. Z oněch zdánlivě bezvýznamných a skoro bezobsažných rozhovorů, které se vedou hlavně k zahnání nudy v partě, která se dávno zná, všechno, co se dalo, už spolu prožila, a kde všechno podstatné už bylo řečeno. Partě osmi kluků, kterým i přesto je spolu dobře a jednou za čas se sejdou na kousku dovolené. Tentokrát ale dorazí i nováček.

Oproštění od formálního prostředí i od žen umožňuje klukům běhat v oblečení sporém i žádném, rozvalovat se co nejpohodlněji, drbat se, kde cítí potřebu, popíjet a kouřit marjánku, klábosit o všem možném - o ženských, o politice, o minulých společných zážitcích, a taky dělat narážky na gaye. Z přítomných jsou gayové tři, ale jen jeden se k tomu hlásí. Berger vzdor velmi úsporným prostředkům perfektně vykreslil řadu lidských typů, a k doplnění charakteristik ukázal u většiny i penisy, což se mi jeví jako novátorské, :=). Zobrazil také tři typy gayů: zdánlivého lovce, zdánlivou kořist a intrikující buznu.

Taekwondo má krásný vizuál i zvuk, a myslím, že jde o skutečnou lahůdku. Je ale opravdu nutné nechat si na ni dost času a klidu.

Na Marca Bergera mám slabosť. Jeho filmy sú pomalé a skoro bezdejové, to čo je pre iných premisa filmu je u neho dej sám a vyvrcholenie, téma je v podstate stále tá istá: približovanie sa, oťukávanie sa, nesmelosť, neistota, nenaplnená túžba. Inými slovami nepýta sa "a čo bolo potom" (vzťah, svadba, deti, nevera, rozchod), ale skôr virtuóznym spôsobom kreslí ako sa "to" (zoznamovanie, objavovanie) dialo.
Taekwondo je aktuálnym vyvrcholením tejto režisérskej snahy - a veľmi zaujímavým pošťuchnutím do života: Neriešiť niekoľko krokov do (spoločného) života dopredu, ale užívať si aktuálny okamih, keď je to po čom túžime ešte len možno nadosah. Poetika nemotornosti, kradmých pohľadov, nevypovedaného.
Zároveň, vo formáte ktorý si zvolil - fiktívne prostredie pánskeho klubu, na hranici machizmu a homoerotiky, kde sa spolu chlapi socializujú, krátia dlhú chvíľu, zdieľajú pocity v miere akú zvyk a nepísané pravidlá tohto mikrosveta dovolia - zobrazuje to najlepšie a najhoršie z mužského sveta. Krásu, ktorá si nie je vedomá seba sama (a možno je samoľúba a prázdna), detská bezstarostnosť (ktorá je trochu nevšímavá a konzumná), pichľavý humor (ktorý aj zraňuje), priateľstvo (ale aj neustály boj o to byť navrchu hierarchie vo forme "nevinných" klebiet a intríg), závisť (a žiarlivosť), sabaistota (ktorá je hraná a môže zakrývať hanbu).
Osobne ma najviac zaujala nekonečná trpezlivosť s akou naťahuje ústredný motív - dvaja chalani sú spolu celé leto a nevedia sa navzájom vyoutovať - bez toho aby to silil do neprirodzenej drámy alebo happyendu.

Miluju Bergera jako výsostného filmaře, který své výtvarné vnímání spojil s gay cítěním, s oslavou mužského těla i mužské duše. Možná, že tentokrát nepůsobí záměrná bezdějovost filmu tak plynule a přirozeně, možná, že to protahované čekání na happyend je až příliš průhledné, ale zároveň se mi moc líbí, jak režisér nenápadně dává do kontrastu brutální přímočarost hetero-vztahů s křehkostí a delikátností citového světa gayů. A že tentokrát zašel v zobrazení mužské nahoty ještě o krůček dál než obvykle, to taky není na škodu...

Stodesetiminutové lehké heterácké "kecání v ráji" nás na konci přivádí k jednomu, ale ať to neprozradím ... Všichni, kdo znají režiséra tohoto filmu asi tuší, co na konci je, a tentokráte už to na mě nemělo takový dopad, jako u jeho jiných filmů celovečerních či některých naprosto úžasných kraťasů.

Mé očekávání nebylo zcela naplněno, ale to se stává. Zřejmě podobná šablona vyústění celého děje (Berger film i napsal) a pomocná ruka druhého režiséra (Farina) už mě tak hluboko do duše neoslovila. Abych to přirovnal obrazně - opakovaný vtip, i když jinak podaný, už pro mě není tím pravým vtipem.

Spíše bych už očekával od tohoto (pro nás gaytitulkáře) výjimečného režiséra něco trošku jiného, nějaký posun. Ale každý může toto dílko vnímat jinak, především ti, kteří předchozí Bergerovu tvorbu ještě neviděli, neznají.
I přesto je to dle mě film hodný zhlédnutí a mírně nadprůměrný.

Zolo to přesně vystihl a já už se budu jen opakovat. Zbytečně moc postav - do konce filmu jsem se v těch skoro stejnejch klukách nedokázala zorientovat. Přiblblý tlachání k tomuhle typu klučičích part patří, v reálu by to bylo asi ještě horší. Ze začátku jsem měla pocit takový nechtěný komičnosti - co to vlastně jako je za divnou klučičí akci? Co se týče nahoty a těch pinďourů, ani by mi tak nevadilo, že jich je tam tentokrát hodně, že se rafinovaně neskrývají, ale to jakým způsobem je to servírováno, zbytečně okatě, zbytečně to moc tlačí na pilu a divákovi se to vnucuje, když už to tam muselo bejt, mohlo to bejt víc mimoděk.
Jsem naprosto zmatená ze scény jak jeden z kluků hraje na kytaru a pod tím pak běží jak se Fer a Germán spolu koupou ve vaně atd. - nejsem si jistá, zda si to jeden z nich představuje nebo se to opravdu děje. Ale jednu věc na Bergerových filmech obdivuju a ta se povedla i tady a to je zvuk - veliký množství ruchů - zpěv ptáků a ostatní přírody, déšť a celé okolí - nádhera. Bohužel to zdaleka nedosáhlo kvalit Hawaie, kromě toho zvuku v ničem, ale těším se, co přijde příště.

Za mě obrovská spokojenost! Vypůjčím si část obsahu z csfd: Marco Berger a Martín Farina zkoumají psychologii heterosexuální skupiny mužů až neklidně hypnotickým způsobem... na mě to tedy 100% fungovalo!

Ač je Marco Berger má srdeční záležitost, tentokrát oslavné ódy pět nebudu.
Marco nastavil svým filmem "Hawaii" laťku asi příliš vysoko a zkrátka se neubráním srovnání více počinů jednoho režiséra.
Je několik věcí, které mě rušily: moc lidí na malém (komorním) prostoru, kteří spíše nezáživně žvaní a k ústřednímu ději nijak nepřispívají ani ho nikam neposouvají, dále nahota, kterou Berger velmi rafinovaně a chytře skrýval ve svých minulých počinech, je doplňována fatálním výronem obnažených penisů, který opět děj nikam neposouvá ani mu nepomáhá. Chvilky připitomělého blábolení herců střídají tichá místa, ta, která mi v jeho jiných filmech připadají tak účelná, tady působí hluše. Ta ticha, která bývala tak výmluvná, v tomto filmu ztrácela svou magickou sílu.
Vyzdvihuji hudbu, používanou úsporně, ale zato ve chvílích, kdy to opravdu sedlo. Záběry, které mě tak rozmazlily a které mě téměř bezdotykově uspokojovaly v Bergerových předešlých filmech, které nechávaly pracovat fantazii a tím mistrně spoluvytvářely to pověstné erotické dusno, nechyběly, ale připadly mi okoralé, snad proto, že děj okolo jim nedal vyznít, místo toho je většinou necitlivě zabil přitroublými pivními kecy. Základní pocit, který si z tohoto Bergerového počinu odnáším je, že méně by znamenalo více.
Tak třeba příště to zas bude lepší. Určitě se těším.

Takhle si představuji ráj. :)

Bergerovo pověstné soustavné erotické dusno na mé gusto často narušovalo trapné ticho.