Futur Drei / No Hard Feelings / Nic ve zlým (2020)

Cizincem v cizí zemi. Režisér Faraz Shariat si ve svém filmu klade poměrně závažné otázky týkající se společenské vyděděnosti, s níž se potýkají lidé s odlišnou etnickou identitou. Příběh dvou protichůdných mužů – nespoutaného Parvise, který, jak se zdá, přijal svůj druhý domov za něco samozřejmého a užívá si života, jak jen se dá, a charismatického Amona, uprchlíka uzavřeného ve světě obav a úzkostí – zaznamenává s až dokumentární přesností syrovou realitu současného Německa, v němž tito lidé stále hledají své místo na slunci. Futur Drei je film o odvaze, o touze někam patřit a být sám sebou. Ale jak už tu bylo řečeno, některé věci zůstávají otevřené, bez konkrétních odpovědí. Možná, že se tak děje záměrně, přesto tím celkový dojem ztrácí na silnějším vnitřním prožitku. (#Mezipatra2022)

Tri hlavné postavy, tri príbehy zliate do jedného.Skvelá kamera a herecké výkony.

Hodnota filmu No Hard Feelings spočívá v tom, že situaci imigrantů v Německu vidí jejich očima, nikoli přes sluneční brýle evropských konjunkturalistů. Porovnejme film třeba s rozjásaným Wo willst du hin, Habibi? *), a rozdíl bude jasný (BTW: tvůrce Habibiho natočil také protičeskou agitku Das Phallometer **)). Témat otevřených ve filmu je jistě hodně, prostě proto, že i s imigrací jich souvisí hodně. V mnoha případech se žádná řešení ve filmu nerýsují, protože ani realita zatím žádná nezná. Autoři sdělili, co sdělit chtěli, my s jejich pohledy a záměry souhlasit můžeme či nemusíme, je ale dobré je znát.

Parvis jde na rande s Němcem, ten bezelstně poznamená, že ještě nebyl s klukem z jiného etnika, a Parvis je uražen, hm. Nad bolístkami, nad nimiž se ve filmu vzdychá, si nelze nevzpomenout na časy, kdy jsme po Listopadu začali cestovat na Západ. Mnohé zvyklosti, technikálie a finesy tamního způsobu života jsme neznali a naráželi jsme. Na cedulky "Cesi, nekrast nam tady!" v obchodech, ty byly zvlášť hořké, na aroganci personálu všude, na podezíravost policistů, na ohrnuté frňáky byrokratů. Netočili jsme o tom přecitlivělé filmy, ale snažili jsme se tamní úroveň dotáhnout. Schopnost zatnout zuby, nepropadat sebelítosti a makat na sobě se v minulosti vyplatila českým emigrantům, později českým cestovatelům, vyplatila se Parvisovým rodičům a jistě se vyplatí i ostatním.

*) https://www.gaytitulky.info/index.php/oblibene-filmy/wo-willst-du-hin-habibi
**) https://www.gaytitulky.info/index.php/oblibene-filmy/das-phallometer

Čeho je moc, toho je příliš. Možná kdyby do filmu nepletli tolik problémů najednou, ale zaměřili se jen na něco, bylo by to lepší. Spousta věcí je tudíž nedořešených, nevysvětlených, chybí prostě odpovědi na dost otázek vč. nejasného konce. Špatné je to místy i po technické stránce, kdy kameramanovi zřejmě upadla kamera a pak to zapomněli vystřihnout nebo zvuková stránka. Naopak je třeba ocenit herecké výkony a prostředí, ať už města nebo venkova. Zarážející je, že ač mám z filmu dojem, že Írán je vlastně fajn, za celou dobu nepadla ani zmínka o tom, že gayové tam nemají zrovna na růžích ustláno.

Na jednej strane som si užil fakt, že celý film je viacmenej nahovorený v perzštine (takých queer filmov zo zjavýnch dôvodov veľa nie je) aj keď sa odohráva v Nemecku - dá sa tak lepšie vžiť do vnútorného rozpoloženia postáv. Do pocitov izolácie voči okolitému prostrediu, do toho aké je to byť cudzincom, zjavným či v druhom pláne, do chvíľkových mini-ghett ktoré si vytvárajú aby sa cítili aspoň trochu v známom prostredí. Celkovo tak film vyvoláva podivný pocit že sme v Európe a zároveň nie, kulisy sú povedomé a zároveň pôsobia akosi cudzio. Aj Parvis je v podstate od útleho veku Nemec, ale kvoli farbe pleti sa dostáva do situácií keď sa cíti nepatrične, pre bielych neraz exotické klišé.

Páčil sa mi vizuál, najmä atmosféra rozpáleného leta, všetko pôsobí až bizarne farebne a rozprávkovo - zvýrazňuje tak to, čo som opísal vyššie.

No neladili mi niektoré zvraty v deji a reakcie postáv. Amon je v sociálnom prostredí ubytovne pre imigrantov odťažitý až odporný, v posteli prepína do ňuňuňu módu - a Parvis za ním behá ako psík, vlastne sa ani nezdá že by nejaké odpúšťanie riešil. Banafše sexuálne obťažuje imigračný úradník, ale hoci by to mohol byť zaujímavý žolík v jej nedobre sa vyvíjajúcom azylovom procese, nikomu to nepovie. Čo epické celživotné presne rieši Parvis ku koncu so svojimi rodičmi mi nebolo jasné už vôbec. Hoci som cítil s postavami a fandil ich nádejam na lepší život, asi najviac ma iritovalo, že keď sa úradnícka mašinéria zaťala, zhodnotili to ako "Nemecko/Európa je rovnaká zlá kraina ako Irán." Áno, vychcaných úradníkov a nepochopiteľnú byrokraciu majú asi všade, no v mnohých rovinách nie je Irán a Európa ani zďaleka porovnateľná realita - či pre ženy, alebo gayov ... Neviem či takéto lacné zjednodušenia možno ospravedlniť tým že je to subjektívne vnímanie z pohľadu postáv.

Ku koncu nielen postavy ale aj celý film uteká z bezvýchodiskovosti ktorú celkom dobre načrtol ... do akejsi "rozprávky", poetických inštalácií, akoby tu už scenárista/režisér nevedeli ako ďalej pokračovať. Podčiarkuje tak zvláštny mimozemský dojem z celého tohto príbehu, ktorý pôsobí mierne neukotvene, rozpačito, alebo cudzo. Či to bol taktický zámer alebo nezručnosť tvorcov nech si každý zodpovie sám.

Parvis je gay s perskými kořeny a německým pasem. Sourozenci Banafshe (ona) a Amon (on) by rádi zakotvili natrvalo v Německu. Díky hrozící deportaci reálně hrozí, že se oba brzy rozdělí. Až tak nezajímá hlavní dějová linka tvořící obrážení různých večírků mou pozornost hlavně upoutal kontrast vycházející z Parvisovy životní jistoty, kterou mu rodiče vybudovali a s tím spojenou pohodlností a citovou plochostí v protikladu s obrovskou nejistotou sourozenců, kteří chtějí i nadále zůstat spolu a Amonovým nevyrovnáním se s odlišnou orientací.