Yami no Matsuei / Descendants of Darkness (2003)

Kromě našeho světa existuje ještě svět jiný, k nerozeznání stejný, země mrtvých – Meifu, kam se uchylují duše zemřelých. Nad touto zemí vládne a věci zemřelých spravuje Chugocho. Chugocho vypadá jak daňový úřad a dokonce je i trochu podobně organizované. Vždy, když se objeví zvláštní úmrtí nebo někdo nečekaně žije déle, jsou do světa lidí vysláni shinigami (duchové nebo andělé smrti), aby případ prošetřili. Ústředí Chugocho zjevně nemá rádo, když se mu někdo plete v astrálním účetnictví ^_^. Tsuzuki má na starosti jednu z oblastí a seznámíme se s ním, když vyšetřuje sérii zvláštních upířích vražd v Nagasaki. Jeho partnerem je nováček Hisoka, který se stal shinigami, k čemuž ho vedla touha pomstít svou smrt (shinigami se mohou stát jen mrtví lidé, kteří tak ještě chvíli mohou zasahovat do záležitostí živých). Objeví se také šílený doktor Muraki, čímž je naplněn klasický shounen ai trojúhelník. (Zlý muž usiluje o získání krásného muže stojícího na straně dobra, do něhož je zamilován další muž, který si však není úplně jistý tím, co chce.) Tedy, v Yami no Matsuei je to o něco komplikovanější, ale to už bych toho prozrazoval příliš mnoho.

Hlavním, ne však jediným, kladem Yami no Matsuei je originální příběh. Jednotlivé epizody mají hodně nápadité zápletky. Rozuzlení jsou sice docela snadno odhadnutelná, avšak vždy obsahují malé nečekané překvapení. Dobrým tahem bylo roztažení jedné souvislé epizody přes tři (poslední přes čtyři) díly. Je to přesně akorát: ani příliš krátké, ani příliš dlouhé. Vysvětlení příběhu je většinou naznačeno už na začátku, a tak napětí udržuje úzkost, zda hlavní postava epizody bude živá i na konci po vyřešení případu. Yami no Matsuei je totiž horor stejného druhu jako třeba Vampire Princess Miyu TV – v případě, že se nějaká postava na obrazovce objeví déle než dvacet sekund, je její šance na přežití mizivá (pokud není už mrtvá). Pro udržení příčetnosti diváka je použit stejný trik jako v Ayashi no Ceres – mezi příliš smutné scény jsou vkládány ztřeštěné vtipy se superdeformed postavami. Narozdíl od Ayashi no Ceres jich však není tolik ani nejsou tak zdařilé.

Kresba je velice pěkná a design postav nádherný. Postavy lze vskutku zařadit mezi moc pohledné bishouneny. (Být holka, tak už mi obrázek Murakiho nejspíš visí na stěně.) Trochu nezvládnuté mi přijdou střihy mezi ponurými scénami a záběry v zářivých barvách. Celkově je barevné schéma až příliš rozsáhlé, jsou tu záběry hororově temné, sépiově zabarvené, s jasnými sytými odstíny i jemné ve světlých barvách. Připomíná to pejska a kočičku, když vařili dort. Nevhodně působí i počítačová animace na začátku každého dílu, která je mírně podprůměrná. Její přechod v kreslenou animaci na začátku úvodní písničky je přímo úder na solar plexus vnímavého diváka. Ostatní CGI jsou však pěkné, obzvláště planoucí Suzaku (fénix) je ukázkou, jak dobře může spojení počítače a kresby vypadat.

Hudba je další velké plus tohoto anime. Úvodní a závěrečná písnička mají jpopové, ale nikoliv podbízivé melodie, které pohladí uši, a navíc poměrně dobrá slova. V dílech samotných je použita mnohem více klasická hudba, která k převažujícímu goticko-hororovému ladění naprosto sedne. V druhé epizodě vystupuje hudba z pozadí a pomáhá utvářet příběh, který je soustředěn kolem mladého a velice nadaného houslisty.

Yami no Matsuei se nevyhýbá záběrům plných násilí, kterých je vzhledem k charakteru příběhu poměrně hodně. Grafická podrobnost násilí však končí u zkrvavených postav, cokoliv brutálnějšího se odehrává mimo kameru nebo je vidět např. pouze jako stíny na zdi. Jazyk je mírný a stejně jako několik málo sexuálních narážek ani nestojí za zmínku. Přes tuto střídmost však Yami no Matsuei není v žádném případě vhodný pro děti do dvanácti let. Ostatním jej lze jen vřele doporučit, nebo? až na pár výše zmiňovaných drobností je po všech stránkách povedený. Pokud vám vadí homosexuální vztahy, tak si prostě představujte, že některé postavy jsou ženy (koneckonců tak docela i vypadají).

http://www.manga.cz/index.php?clanek=138&druh=1