Zákon lásky (2021)

Truchlivý příběh o tom, jak se věci (ne)mají. Mnozí zákonodárci se před kamerou bez nejmenších skrupulí předhánějí v tuposti, omezenosti, opatrnosti, oplzlostech a urážkách, domnívajíc se přitom, že hájí zuby nehty tisíciletou tradici. A zatímco na západ od nás je manželství pro všechny dávno vyřešená věc, v českých poslaneckých lavicích se neustále dumá, přemítá, uvažuje a naslouchá Jochovým, církvi a jim podobným zpátečníkům. Všem, kteří se podíleli a podílejí na tomto vyčerpávajícím boji náleží velké poděkování i obdiv. Za trpělivost a statečnost, s níž se, i za cenu nemalých fyzických a psychických ztrát, perou za práva nás, utlačovaných.

Opravdu tragikomedie, dívat se na některé ty poslanecké parazitní "myslitele", hnidopichy a vši. Nemíním zde vypisovat sáhodlouhé rozbory, které jsou k ničemu, smysl tohoto dobře udělaného dokumnetu je jednoduchý a jasný ...

Svým způsobem obdivuji lidi, kteří jsou schopni se zformovat a bojovat za společnou věc. Docela Jsme fér věřím jejich (počáteční) dobrý úmysl. Jenže jsem měl pocit, že je to klasické "O nás, bez nás". Queer komunita je tu prezentována jako jednolitá barevná masa čelící tmářským zástupcům toužícím po zachování definice tradičního manželství. To často nenaplňuje funkci, kterou by mělo plnit, ale jde o "jistotu" kterou nechtějí sdílet s "ostatními" a samotné heslo "manželství pro všechny" je musí zákonitě dráždit díky nejednoznačnému vyznění. Stejně jako několik desítek pohlaví. Možná ale jen koresponduje s neschopností definovat vlastní komunitu a za LGBT doplňujeme stále nová písmena. Chyběl mi pohled na naší rozmanitost a nejednotnost, byť chápu, že by to mohlo působit kontraproduktivně. Z nadšení se stala bohužel rutina, které byl vystavěn tento pomníček. Najde si cestu k většině a nebo opět jen k zapojené menšině? Tímto nechci snižovat důležitost této aktivity, jen by si zasloužila změnit (ne)osvědčené postupy. Díky novému rozdání karet v PS to třeba ani nebude potřeba. V této souvislosti mě zarazily většinové názory dětského parlamentu, které mi připomněly postoj nové vlády ke Green Dealu. Je to již dané a my musíme plavat s proudem. Bezmyšlenkovité přebírání čehokoliv mě upřímně děsí. Podobně jako zaměňování tolerance za ignoraci. Je jednoduché a laciné být tolerantní, pokud se nás to osobně netýká.

Dokument, ktorý zachytáva boj aktivistov v ČR za zrovnoprávnenie manželstiev, počas jedného štvorročného parlamentného obdobia. Ako uviedli sami tvorcovia na Filmovom Festivale Inakosti v Bratislave, kde mal dokument premiéru - váhali či pokračovať ďalej aj po voľbách, ale rozhodli sa mu ponechať ten otvorený, neukončený koniec. Výsledok práce aktivistov vrcholí typicky tunajším spôsobom: neriešením, ignorovaním, procedurálnym naťahovaním - bez toho aby sa dospelo k jasnému "áno", alebo aspoň "nie".

Aktivistov režisérka približuje až rodinne blízkym spôsobom, no necháva zaznieť aj všetky možné i nemožné absurdné argumenty proti. Svojim spôsobom je to teda i panoptikum českej politiky, "nežného extrémizmu", palety predsudkov a heftov ktorými sa dajú odmietať fakty. Tvorkyňa im venovala, podľa vlastných slov, 30-40% času - "pre vyváženosť". Inak sa v dokumente nikde netají, na ktorej strane stojí, pre koho je vlastne určený. Stane sa nepochybne "povinnou literatúrou" na queer filmových festivaloch, aktivistickú i domasednú časť komunity náležite rozdráždi i pohladí. Máličko som mal pocit sociálnej bubliny a "echo chamber".

Čo ma možno zamrzelo je aktivistická topornosť, občas až umelosť ... nuž stánočky s odznačikmi a petíciami, transparentíky, košele a saká, typické učesané prejavy ako odpovede na typickú neučesanú nenávisť, PR prejavy do médií - mi niekedy prídu sterilné. Spôsoby importované z "lepšej spoločnosti" zo západu, no v tunajšej "maštali" tak trochu bezzubé až neprirodzené. Akoby sa tie odporujúce strany úplne míňali v jazyku, kultúre, manieroch. Samá režisérka naznačila, že spočiatku mala problém získať si dôveru "všetkých tých právnikov", aby sa jej ľudsky otvorili a nielen "prezentovali na kameru".

Na jednej strane mi chýbala rozmanitosť názorového spektra (nielen absolútne pre a absolútne proti), ale rôzne pohľady na vec v rámci komunity (nie všetci túžia po manželstve, svadbe s tortou, heteroimitácii) ale aj širšej spoločnosti ... teda čiastočne naklonení ľudia, liberálni kňazi, skeptici atď. Na druhej strane mi - dosť zarážajúco - chýbali kvalitne definované a prednesené odpovede na obvykle prajavy odporu a nenávisti. (Presne po takýchto príkladoch, návodoch "ako na to" - sa pýtalo aj festivalové publikum.) Akoby sa aktivistom už nechcelo riešiť absurdnosti typu spájania homosexuality a pedofílie či zoofílie, alebo "je to proti prírode" - a tak na to skôr nereagujú - aj keď by sa dali jasne, stručne, úderne vyvrátiť, tak aby si to médiá aj diváci na celom spektre raz a navždy zapamätali. A keď to bude treba opakovať, tak dookola. Preto tá výsledná pachuť že oba tábory komunikujú nie na seba, ale pomimo seba, v úplne inom jazyku, iným spôsobom - a nepočujú sa. Jedni žijú v 19. storočí, druhí v 21., v jednej (ne)utešenej ZOO, a majú pocit "aká je to krásna debata", aj keď sa tu skôr nikto nebaví s nikým.