Podrobnosti recenze

Při porovnání filmu a jeho knižní předlohy nemalou roli obvykle hraje, v jakém pořadí se s oběma formami seznámíme: zhlédnutí zpracování předlohy, kterou známe a máme rádi, vede nejčastěji ke zklamání, mnohdy je lépe poznat díla v obráceném pořadí. Přesvědčil jsem se o tom v případě Cunninghamova Domova na konci světa: nejprve jsem poznal přemýšlivý film, až po něm brilantní knihu: pozitivní dojmy gradovaly. Podobně se stalo v případě Říkej mi svým jménem.

Film je od knižní předlohy hodně odlišný. Už jen tím, že zatímco ve filmu pohlížíme na příběh Elia a Olivera zvenku, v knize je vypravěčem sám Elio a příběh sledujeme skrze něj, jeho očima, zevnitř. A sledujeme o moc víc jeho myšlenky, pocity a sny, erotické tužby, vášně a naplnění, než příběh samotný: v podstatě jde o velmi dobrou psychologickou studii vnitřního světa teenagera, v níž příběh je poněkud upozaděnou nosnou kostrou, osnovou. Hodně odlišný od toho filmového je i knižní Elio: samotářský a ostýchavý kluk, kterého prostředí intelektuálské rodiny nejen inspiruje a posunuje vpřed, ale síla autority, byť láskyplné, ho poněkud i utlačuje. Ačkoli snad všechny okolnosti včetně děje jsou odlišné, nad první částí novely nelze nevzpomenout hledajícího se a tápajícího Holdena Caulfielda. S tím rozdílem, že zatímco Holden před teplým panem profesorem prchá, zde (zpočátku) prchá teplý pan profesor před Eliem (blbý vtípek, já vím).

André Aciman se narodil v Egyptě, v židovské rodině, kterou násirovský režim vyhnal do Itálie a později přesídlila do USA. Zabývá se literární vědou, aktuálně proustovskými studiemi, a vyučoval i tvůrčí psaní. Tohle vše je důležité k pochopení, že (a proč) je film od knižní předlohy poměrně daleko: je obdivuhodné, co dokázali filmaři z tak specifického textu vytěžit. Novela také naráží na řadu témat, která do filmu nepřešla. Například na to, že jedním z pojítek kluků je židovský původ. Výrazněji je zobrazena společenská výlučnost okruhu kolem hlavních postav vůči jejich italskému okolí a tvůrčích a uměnovědných kruhů vůči zbytku společnosti. A jako ještě větší záhada vyvstává, kým vlastně Elio a Oliver opravdu jsou.

Jako Oliver, má i Elio naplněné erotické vztahy s dívkami a užívá si je stejně, jako jeho vrstevníci; na homosexuální pár, který navštíví jeho otce, se dívá s jasným despektem. Přesto jsou mužsko-mužská láska a milování Acimanem zobrazeny jako vztahy na významně vyšší úrovni, a také pro Elia a Olivera teprve ony jsou skutečným, nejbližším vztahem, skutečnou vášní a skutečným naplněním. Vypadá to na oslavu (snad) hedonismu, který Evropanům překrylo křesťanství, možná i na budování jakéhosi kultu mužství. Případně je možné, že se Aciman inspiroval tvůrci filmu Zkrocená hora, kteří prohlašovali, že jim nešlo o natočení filmu o zamilovaných kovbojích, ale o stvoření nového typu milostného příběhu: je-li to tak, i jemu záměr vyšel dokonale. Přehlédnout ale nelze ani zdvižený varovný prst: Eliovu morální kocovinu po milování, která jde daleko za ´post coitum omne animal triste´, i snadnost a bezohlednost, s níž Oliver vztah ukončil - ještě po dvaceti letech poraněná Eliova duše touží. Většina čtenářů by asi uvítala, kdyby Aciman vztahu Elia a Olivera "řekl jménem".

Film jsem viděl moc rád, ale ještě raději jsem četl knihu. Novela je už na první pohled prací velmi zasvěceného literáta s velkou vnímavostí pro subtilní motivace a interakce, lze ji číst se skutečným potěšením. Jestli něco chybí, pak větší vyrovnanost literární úrovně mezi úvodními a závěrečnými pasážemi (líčení literátského večírku v Římě, ba celé římské epizody, vysoko vyčnívá na ostatní text), a snad i větší jiskra, fantazie. Divák unesený filmem v ní ovšem bude zdaleka nejvíc postrádat hlavní magnet filmového zpracování: Timothée Chalameta. Čtenář knihy je na tom lépe. Dobrý text funguje jako abstraktní umění: představivost dostane impuls, ale každý má svobodu doplnit si reálie podle vlastní chuti, zkušenosti a potřeb: může si představit svého vlastního, pro sebe optimálního Elia, svého vlastního, pro sebe optimálního Olivera, a, konec konců, svou vlastní, pro sebe optimální broskev.