Podrobnosti recenze

Hodně poutavý příběh zachycující dospívání dvojčat Noaha (13 let) a Jude (16 let). Rozdílný věk ve spojení se slovy dvojčata asi působí zarážejícím dojmem, ale je tomu tak proto, že každý vypráví děj z jiného roku, respektive období. Druhé z dvojčat v něm pak vystupuje ve vedlejší roli. Oba jsou neskutečně rozdílní a zároveň úplně stejní, hrají spolu různé hry (viz název knihy) a každej je ulítlej jiným způsobem.

Noah je kluk, kterého nejlépe vystihuje text z písničky Ewy Farné - uvnitř je barevný a navrch černobílý. Život mu ani tolik nekomplikuje zjištění, že je gay, jako spíš to, že je introvert a mimoň. Každý emotivnější zážitek si maluje v hlavě a tyto obrazy jsou v knize stručně popsány (např. Brian a Noah pohřbeni bok po boku; moje sestra sršeň; chlapec, který si stopnul kometu,...).

Jeho sestra Jude se pro změnu řídí "biblí", kterou sepsala její babička. Rady v ní obsažené pak doplňuje vlastním komentářem - např. "Když potřebuješ odvahu, vyslov třikrát své jméno do pěsti." (Nebyl by lepší pepřák, babi?) nebo "Napiš své hříchy na jablka rostoucí dosud na stromě. Až spadnou, spadne s nimi i tvé břímě." (V Lost Cove žádné jabloně nejsou. Zatím jsem to zkoušela se švestkami, meruňkami a avokádem. Břímě nesu pořád.).

Životy obou zamíchá nejen smrt mámy a přijímačky na střední (lehký spoiler obsažen přímo na bookletu), ale také dva kluci, tajemství a lži. Těžko říct, čí příběh mně byl bližší. Možná to byla lehce sarkastická Jude, ale obě dvojčata měla své kouzlo. A pokaždé, když skončila kapitola věnovaná jednomu z nich, měl jsem sto chutí přeskočit kapitolu toho druhého, protože jsem byl zažrán do dané dějové linky. Tomu jsem naštěstí odolal. Skákat mezi roky totiž díky propojenosti jejich osudů a autorčině zpracování dávalo mnohem větší smysl.

Ač kniha cílí spíš na mládež a happyend je skutečně až patetický, doporučil bych ji každému, kdo se nevyžívá v příliš depresivních příbězích nebo tragických koncích.