- Filmy
- Filmobanka
- Juste la fin du monde / Je to jen konec světa (2016)
Juste la fin du monde / Je to jen konec světa (2016)
Základní informace o filmu
Sekce a rozdělení filmů
Přeloženo
34letý gay Louis se po mnoha letech vrací ke své rodině, aby své matce a svým sourozencům oznámil, že umírá na AIDS. Ale jeho příchod oživuje dávné vzpomínky a rodinné napětí.
V roce 2010 natočili Olivier Ducastel a Jacques Martineau televizní film Juste la fin du monde de Jean-Luc Lagarce, který je také zpracováním původní divadelní hry.
Uživatelské recenze
Film "Je to jen konec světa" bych ještě tak před 10 lety asi nedokázal ocenit. Vadila by mně výrazná teatrálnost postav a k tomu by na mě děj, který by se dal shrnout do dvou vět, nebyl dostatečně dynamický. Ani teď nevím, jestli bych ho jednoznačně doporučil. Dolanův režijní rukopis je dost specifický. A buď v něm to kouzlo najdete, nebo ne. Já mu přišel na chuť. Jeho tvorba člověka nutí o díle přemýšlet a na rozdíl od mnohých jiných děl na ni do druhého dne nezapomenu. Ani tady nechyběla hudba, která válcovala hitparády v době jeho/našeho mládí, což ve mně pokaždé zvedne určitou vlnu příjemné nostalgie.
A pokud jde o Gasparda Ulliela, toho je nebývalá škoda. Byl nejen krásnej, ale i talentovanej. Divadelní předlohu se Dolan nesnažil nijak zamaskovat. Ostatně teatrálnost, afektovanost, karikaturnost, či jak to nazvat, není u něj nic nového. A vymazlenost jednotlivých postav zrovna tak.
Není to typ filmu, ke kterému bych se pravidelně vracel (nevýrazná romantická linka). Co mi měl předat, mi předal. Po filmařské stránce mu ale nemám co vytknout.
Nejspíš pochopil, že jeho filmařská zralost zatím předstihuje tu lidskou, a místo vlastního námětu sáhl po cizí divadelní hře. Ta sama nepřináší nic objevného: setkání rodiny po jedenácti letech nekončí nostalgickými vzpomínkami na staré dobré časy, ale znovu oživí staré konflikty a zášti, nedořešené spory a komunikační problémy. Výstavba kusu je skoro primitivní: jde o vnějškovostmi pospojované dialogy mezi jednotlivými členy rodiny a ústřední postavou. Ty dialogy jsou ovšem skvělé, nahuštěné myšlenkami, pocity, emocemi... bylo by velmi zajímavé, co je původní hra a čím obsahově přispěl Dolan. Určitě přispěl filmovým převyprávěním: na první pohled padne do oka, jak prací s kamerou a perfektním vedením herců dokázal vykouzlit zrcadlení textů ve tvářích postav. U několika scén je ale tenhle postup zrádný: co je pro diváka v křesle divadelního hlediště přiměřené, to působí přepáleně v detailním záběru kamerou zblízka. Spolehlivě nezklame obvyklý dolanovský výběr "ilustračních songů": dá se umřít smíchy, když na nepřipraveného diváka vybafne stará oddrhovačka Dragostea din tei (gayové ji asi budou pamatovat jako parodickou prču puberťáckého dua Syncsta - https://youtu.be/YYNPHzmkI_E).
Jde o výborný film, jemuž je obtížné něco podstatnějšího s vážnou tváří vytknout. Dolan dospěl a výsledkem je zásah.