Recenzi napsal/a Václav
Film o moc víc rodinný, než gay-themed, přesto zákruty vztahu dvou kluků jsou jeho nosnou konstrukcí: skrze ně jsou šikovně otvírána tradiční témata partnerských vztahů, vztahů mezi dětmi a rodiči, multietnického soužití, okrajově i reziduí homofobie. Velmi silnou stránkou filmu je, jak je svěží a současný. Ihned upoutá nápaditá a hravá kamera, báječně puberťácká expozice i spousta špílců, které - hlavně v první polovině - odlehčují situace hrozící sklouznutím k sentimentu. Někde za polovinou se příběh trochu posune do tradičních vod žánru. Je už osudem rodinných, všem vrstvám a generacím určených filmů, že bez trochy toho patosu,...
Milá a na sítích propagovaná prvotina, sebeprezentace bývalého tanečníka, který hledá nové uplatnění v kumštu. Neodpudivý vizuál, načechraný příběh, natočeno za 5 dnů s nákladem 1.500 norských korun. Výdaj cca 4.000 CZK dovoluje Davidu Peteru Boneckerovi (Bonettimu), narozenému v roce 1991 v Salzburgu, označit se na IMDB za režiséra, scénáristu a herce. V patnácti by to bylo zábavné, v sedmadvaceti je to... vlastně taky legrace.
Órói je snímkem života party teenagerů, kluků a holek, kolem šestnáctiletého gaye Gabriela. Ten si svou orientaci teprve začíná uvědomovat, vnímá už, že některé zážitky svých HT vrstevníků sdílet nemůže, ale s erotickou podstatou vztahu s novým kamarádem se bezprostředně neumí vyrovnat. Film se soustředí na interakce gaye s většinovým okolím, vztahy mezi gayi jsou prakticky na okraji: evidentně mají být osloveni hlavně heterosexuální teenageři a jejich rodiče. Mihne se i téma migrace, neagitačně, realisticky, s klady i zápory. Co do věcného obsahu film nabízí to, co je v teenagerovských filmech obvyklé: vztahy mezi dospívajícími, jejich...
Příběh se odehrává téměř v současnosti a základem jsou osudy teenagera, kterému se zdařilo z chudého, tísnivého, necitlivého a homofobního prostředí dělnické vesnice v Pikardii uniknout na střední uměleckou školu ve větším městě, a tím si otevřít prostor i k plnohodnotnému životu gaye. Autor vydal knihu ve svých 22 letech, takže ji psal skoro ve věku hlavního hrdiny. Charakteristiky postav, situací a prostředí ukazují vnímavého pozorovatele poučeného dobrými literárními vzory, a zároveň někoho, kdo pocity dorůstajícího gaye autenticky poznal, zejména problémy se sebepřijetím ve vesnickém machovském společenství. Celek však působí rozpačitě. Většina kapitol postupně a systematicky zkoumá...
To je smutné, že Gage Oxley žije v takovém světě. Místo natáčení hysterických krátkých filmů s pubertálními generalizacemi by měl možná udělat něco se svým životem.
Snivé a drahé projekty krásného moderního bydlení pro všechny v pařížských předměstích jsou dnes obydleny a vybydleny přistěhovalci - i to podtrhuje jejich utopickou podstatu. Thomas a Julien se tam vypraví, také oni zkoušejí naplnit své sny, avšak nekompatibilita povah a tužeb učiní i z jejich projektu pouhou utopii. Thomas, chlapec s jemnými rysy, je jako gay na ulici chudé čtvrti terčem posměšků - také projekt tolerantní a bezpečné společnosti začíná být utopií. Jádrem filmu je dobrý nápad, v němž při utopicky dobré vůli můžeme kdesi v hlubinách tušit náznak pokusu o myšlenkový kontrapunkt k Panelstory Věry...
Občas se používá větička "To snad ani nemuselo bejt" - konkrétní význam záleží na kontextu. Tohle "nemuselo bejt" (šířeno mimo archiv studentských cvičení FAMU) ve všech myslitelných souvislostech.
Filmy o teenagerech jsou mezi dospělými možná i o hodně oblíbenější, než mezi zamýšlenou cílovou skupinou. Dospělí si nad nimi buď zavzpomínají, co v tom věku prožili, nebo, ještě častěji, co by byli prožili rádi, měli ale smůlu. Čím dojemnější či tragičtější příběh, tím snáze stařecké oko zaslzí, a je to správně, (i) k tomu filmy jsou. Nad filmem Pihalla nejspíš žádná slza neskane. Jde o velmi věrohodný příběh prázdninové známosti, skoro jen setkání, které prožije sedmnáctiletý Miku, tak trochu jelimánek. Bez z prstu vycucané romantiky či dramatu, bez zbytného humoru, nepravděpodobných vášní, tragických zápletek. Život, jaký...
Museli bychom asi znát původní německou divadelní hru, abychom plně pochopili všechny motivy Kirilla Serebrennikova ke zpracování jejího textu. Jako občané země, která se dlouhá léta nachází jak v poli působení ruského velmocenského zájmu, tak v živém kontaktu s ruskou kulturou, máme ale bohatě indicií k rozluštění alespoň části režisérových záměrů. Pokud bychom za hlavní téma měli náboženství, napadne nás při sledování několikrát ruská klasika, třeba Idiot či Bratři Karamazovi, možná i reálná postava Rasputina - vše ovšem dost vzdáleně. I větší část diváků na IMDB přisuzuje filmu toto téma jako hlavní, a ti skoro všichni...
Diváka gaye určitě zaujme ústřední dvojice kluků, jinak jde ale o film v nejlepším případě průměrný. Vše se odehrává v prvním plánu, podáno prostým a jednoduchým způsobem, přičemž logika či odůvodnění jednání postav několikrát zaškobrtne. Jak píší ostatní kolegové, největším překvapením pro diváka je, že se naprosto žádné překvapení nedostaví. Režírovali Sasha King a Brian O'Donnell, Sasha působí hlavně jako filmový producent a Acron je jeho režisérská prvotina, Brian je jako režisér i scénárista úplný začátečník. Z ústředního téma by se určitě dalo vytěžit daleko víc, je ale pravděpodobné, že neměli žádné větší ambice, než natočit...
Jak pomalu Ander začíná chápat svou orientaci, smiřuje se s ní přizpůsobuje jí svůj život, tak pomalu plyne děj filmu; přesto nenudí. Jediným výrazným efektem, který je pro diváka uchystán, je krása horské oblasti Baskicka a prostota vesnice, kde se vše odehrává. Ani postavy nejsou čímkoli mimořádné: takové typy lidí potkáváme každý den. Závěr je snad maličko schematický, rozhodně ale vidíme snadno uvěřitelný příběh. Nelze nesrovnat s filmy, které se o lidech žijících na venkově točí u nás. Zde jakoby divák nahlížel zvenku do akvária, koukal na rybičky, hodnotil je, bavil se a pohoršoval. Buď troškařská estráda...
Viděl jsem jen prvních pár minut filmu, a už mi pomohl tím, že jsem si uvědomil, jak snadno člověk zblbne. Hned od prvního záběru zobrazuje erotické pohnutky jednání pubescentů - bez jakýchkoli nevkusných záběrů či situací, přesto zřetelně. To u mne nejprve vyvolalo překvapené pohoršení, že tohle přeci do filmu nepatří, to že je tabu. Až pak mi došlo, že já jsem v tomhle věku cítil a jednal naprosto stejně, tělo i mysl byly zaplaveny hormony, na něž ještě nebyly zvyklé a neuměly si s nimi poradit: sebeslabší impuls ihned otáčel představivost "tím jedním" směrem. Nejde natočit pravdivý film o...
Mezi "gay themed" krátkými filmy tento vyniká tím, že není produktem studentské nebo amatérské snaživosti a je opravdu hezky nasnímán. Zvonící mobil uchránil diváka od kýče, gay by ale byl radši, kdyby baterka byla vybitá. Ten malý pytlíček trávy naštěstí brzy dojde.
U Eytana Foxe působí asi nejvíc, že se nesnaží extrahovat z reality její zobecněný obraz, ale využívá ji v téměř nepozměněné podobě, aby propátral a zobrazil všemožná zákoutí postavení jedince v lidském stádu. Rádi bychom měli svět přehledný a jasný, ale máloco se vzpírá černobílému vidění světa tak, jako blízkovýchodní konflikt. Jak moc přejeme mladým hrdinům filmu, aby žili své životy chráněni před absurditami války... jenže... Jak trapné se zdají být argumenty protistrany: "Tel Aviv plný homosexuálů, lesbiček a promiskuitních mladých lidí. Ti všichni jsou proti válce, aniž by měli sebemenší ponětí o historickém kontextu místa, kde žijí a k...
Délkou už středometrážní mravoučný příběh pro mládež v současném hávu. I když konec je přepálený, snad kvůli scénáristově bezradnosti, celek je věrohodný, slušně natočený i zahraný, Álex Montoya je zkušený filmař. Pokud budeme uvažovat tuto kategorii filmů, vystupuje Lucas o něco z obvyklé šedi a řadu dosažených festivalových nominací i ocenění si zaslouží.
Téma je dost vážné na to, aby bylo pojednáno s humorem tak nejapným a vkusem tak špatným. Režisér a scénárista Alejandro Ibarra zasáhl (podle IMDB) do filmové tvorby především v oblasti "Camera and Electrical Department" - evidentně se jí měl držet. Docela to připomíná film Broken Fences. Ten natočil pán, který dělal v produkci tolika filmů účetního, až došel k závěru, že už umí filmy i natáčet. Od roku 2015 na IMDB žádná odborná ani divácká recenze: asi se všichni rozpakují naplno použít slovo "shit".
Film nás zavede do země vzdálené, kde společenské rozdíly jsou daleko výraznější, než jsme u nás zvyklí. Ale i tam si chlapec na přelomu puberty a adolescence vysní svého prince. Pokouší se hledat svůj idol v bědné dílně v malém městečku a dává i domnělému princi nahlédnout do svého světa dobře zajištěného městského dítěte. Nekompatibilita se pak snad už nemůže vyjevit zřetelněji. Sen skončil, naštěstí nejen bez úrazu, ale posílil chlapce i ke coming outu. Spíš črta o letmém prázdninovém zážitku, než výraznější příběh, ale hezky natočeno, dobře obsazeno a solidně zahráno.
Filmové ztvárnění příběhů o zneužívání nedospělců v církevních zařízeních se pomalu stává žánrem svého druhu. S téměř standardizovaným obsahem a závaznými i volitelnými atributy. Le silence des églises nabízí většinu toho, co je obvyklé, milovník žánru bude možná postrádat vymítání, jímž bývají tyto filmy někdy vylepšeny. V zásadě jde o řemeslně zručně natočenou, docela napínavou podívanou, jen postava dospělého Gabriela Goffina působí přeexponovaně. Kdo by raději hloubavější, i když méně atraktivní vhled, pustí si německý film Verfehlung. Dojem klišé, který z těchto filmů narůstá, nesmí samozřejmě zastřít podstatu, a tou je nepřijatelnost takových činů, nechť se odehrají...
Když na počátku filmu vidíme přijíždět pověstný žlutý školní autobus, v zásadě můžeme čekat dvě věci. V lepším případě, že tvůrci filmu zvolili rychlou charakteristiku prostředí a základních vztahů, aby jim zbylo víc času na zajímavou podívanou, v horším případě, že nás připravují na tuctový, nudný a schematický příběh, jakých byly natočeny stovky. 1:54 patří spíš do druhé skupiny, i když několik silnějších míst určitě má a z limitů druhé skupiny se částečně vymyká. Jinou stranou mince je, že gayové, kteří se zajímají o "teplý film", viděli takových dílek desítky a mohou jimi být znuděni, ale...
Asi uděláme nejlépe, když na školometské "co chtěl básník říci" rovnou rezignujeme. Už jen výkladů, které se nabízejí hned v prvním přiblížení, je příliš, a jediná cesta k pochopení filmu by asi byla důkladně se opít s panem režisérem a dát si vyložit scénu po scéně. A, upřímně řečeno, pořád je to jen film, on už sám běžný život dá dost starostí... Pokud se přidržíme toho, co je bezprostředně zjevné, vidíme kondenzovaný záznam perverzí a ujetostí, které se nacházejí ve skrytých vrstvách mysli každého z nás, a aniž jsme ochotni si to přiznat, (také...
