Die Stropers / Les Moissonneurs / Sklizeň (2018)

Hm veru zvláštna snímka, jednotvárnosť každodenného života, práca, kruh modliacich sa ľudí a do toho všetkého vpadne nový človek Pieter. Film na mňa pôsobil dusivo, skľúčene i keď matka, otec a kruh v komunite vraveli o Bohu. Pieter to vyjadril presne, vo vnútri som mŕtvy a ona tiež. Janno a jeho citlivejšie prežívanie (viď. scéna pri práci s dobytkom) tam môžeme vidieť, že vníma a ako všetko hlboko skrýva. To cíti i Pieter, že niekto poblíž nie je ešte duševne mŕtvy, a preto títo dvaja "bratia" na seba tak narážajú. Snímka siaha hlbšie pod povrch, ale dosť smutným spôsobom.

Velmi mlhavý příběh, nejasné charaktery postav a hodně zašifrovaně naznačená sexuální orientace ústředního hrdiny. Sice jsem vydržel sledovat až do konce, ale celé to vyšumělo do ztracena.

Nádherně natočený a zahraný film, kdo by však čekal některou z obvyklých podívaných pro gaye, ať vzrušující, ať zábavnou, ať dojemnou, bude hořce zklamán. Ostatně, gay obsah je skutečně omezený, jak v komentáři zmiňuje petr12: má význam pouhé ilustrace, ale natolik důležité, že Die Stropers místo ve zdejší databázi náleží.

"Solitude is a sickness. Do not be a part of a community that loves you is a disease," říká v jedné ze silných scén otec. Právě to je nejspíš klíčem k pochopení filmu. V časech prvních kolonistů, kteří přicházeli do drsného neznámého prostředí a postrádali většinu životních potřeb a sociálních vazeb, byla asi víra jednou z mála opor, které jim pomohly udržet se, přežít a zformovat komunitu. Současná afrikánská komunita se může uprostřed záplavy potomků původních domorodců a potomků početnějších kolonistů britských cítit ohrožena (a brát víru za ochranu) dodnes. Zvlášť, tvoří-li izolovanou komunitu rodina drobných afrikánských zemědělců.

Teenager Janno, který byl v tomto duchu vychován, přijímá vpád městského pouličního nalezence Pietra do rodiny jako ohrožení svých dosavadních životních jistot i svého postavení v rodině. Část diváků myslí, že je Janno gay, avšak jedno objetí kamaráda, navíc pouze ve snu, neznamená vůbec nic. Zvlášť v té příšerné rodině, kde citové strádání je jeho denním chlebem, kde všechno normální a pravdivé je přebito tvrdostí a bigotností, a kde pámbíčkářská, hysterická, pozérská a manipulující matka zničí autenticitu jakéhokoli citového projevu. A kde Pieter, krom jiného dětský prostitut, je vlastně jedinou normální postavou. Rozostřený konec tomuto příběhu velmi sluší: pro mladé hlavní postavy, které obě, každá jiným způsobem, budí sympatie, zbývá dost a dost naděje.

Zdánlivě plochý a hodně pomalu plynoucí děj zachycuje přerod hlavních postav z jednoho pólu k druhému. Pozitivní lidé postupně ztrácí lesk a záporná postava si zaslouží respekt. I rodina jako celek nakonec nevyjde bez ztráty kytičky.