Podrobnosti recenze

Po osmnácti letech manželství objeví Alice, že manžel je gay. Režisérka a scénáristka Claudia Lorenz nám nabízí výhradně ženský pohled na situaci, vše vidíme očima Alice, dokonce ve většině záběrů vidíme hlavně oči Alice, ostatní figury jsou jen ilustrační stafáž a jejich pocity nedůležité. Manžel je na první pohled trapný slaboch (fyzicky zaútočí na dítě, které mu sáhlo na kytaru) a totální idiot (společné rodinné pécéčko je plné homosexuálního materiálu), Claudia Lorenz ovšem dluží vysvětlení, proč si ho tedy tak dokonalá žena brala, přivedla s ním na svět tři děti a vydržela s ním tak dlouho. Pod kůží Alice uvízla režisérka až natolik, že i nový manželův partner je odpudivý, oproti Alici olezlý týpek, a náznak důvěrnosti mezi oběma muži cíleně působí nepříjemně (homofobii lze, jak vidno, schovat i za feminismus). Výslechy všech v jakoukoli dobu dne a za jakékoli situace, zatahování dětí do sporu, manifestační trpitelství, vydírání, alkohol, nedůstojné erotické vnucování se, nic neřešící noc se ženatým mužem, tomu všemu je autory bezvýhradně přitakáno. Rozhodně by se slušelo Alici politovat a přát jí nalezení nové cesty, kvůli zaryté jednostrannosti tvůrců filmu je to ale krajně obtížné.
O vedoucí úloze žen ve společnosti a o právu žen na vše (a právu mužů na nic) nepochybuje Lorenzová ani na vteřinu. Patnáctiletý synek Alice a Franka vzal v kině kamarádku za ruku, nereagovala, kluk hořce pláče, jak se - podle Lorenzové - sluší a patří. Podvolujte se sexistickým prasatům co nejméně a budete šťastné, sděluje Lorenzová svým divačkám. Mezi roky 2003-2015 natočila pět filmů, tento je první celovečerní a je natočen po sedmi letech od posledního krátkého.