Podrobnosti recenze
7.4 10 10
(Upraven: Březen 27, 2016)
Celkové hodnocení
5.5
Příběh
7.0
Herecké výkony
4.0
Zvuk
5.0
Zpracování
6.0
Ve filmu se vracíme do osmdesátých let, kdy propukla pandemie AIDS. Příběh líčí osud dvou z obětí, tentokrát můžeme vidět, jak zlé období prožívali gayové v Austrálii. Nikdy není špatně si tyhle doby připomenout: ďábel byl zatlačen, bohužel ale ještě ne vymýcen.
Skutečný příběh patnácti let vztahu s Johnem Caleo popsal Timothy Conigrave v knize, která se v Austrálii stala bestsellerem, vznikla podle ní divadelní hra, v roce 2015 film Holding the Man, a o rok později ještě film Remembering the Man. Příběh Tima a Johna se tedy zřejmě stal příběhem kultovním, a je to jistě dobře v zájmu chápání homosexuality jako přirozené součásti života společnosti. Výsledkem ovšem je, že uvidíme-li jen Holding the Man, poznáme jen jednu ze součástí kultu. Na IMDB jeden divák píše: "Cítím, že film Holding the Man nezachycuje na sto procent kouzlo knihy. ... Dokud neuvidíte Remembering the Man, nemůžete plně pochopit a ocenit skutečný příběh Tima a Johna."
Silou filmu Holding the Man, důvodem, proč funguje, je především fakt, že je zpracováním knihy popisující skutečný příběh. Ten fakt je ale zřejmě i jeho slabinou, zejména pokud scénáře se týká. Jako by scénárista předpokládal, že každý divák tak slavný příběh jistě zná a leccos není třeba zvlášť vysvětlovat: příliš mnoho je podáno zkratkou, příliš mnoho situací, které by si zasloužily rozvinutí, je odbyto jednou, dvěma větami. Hlavně ovšem: v literárním ztvárnění nejen nevadí, ale spíš prospívá, že příběh dvou kluků je viděn očima jen jednoho z nich; ve filmu to nepůsobí úplně přirozeně.
Bohužel, největší slabinou je obsazení rolí obou hlavních postav. Faul pocítí divák hned na začátku: teenageři hraní třicátníky jsou prostě nepřesvědčiví a působí jako parodie. Oběma hercům se nedaří sehrát ani vzájemnou přitažlivost, ve většině erotických scén máme pocit, že mají za nutné pomrkávat přes rameno na diváka s ujištěním "Já tu buznu jenom hraju!" Mohli bychom uvěřit, že vidíme příběh dvou výborných a velmi oddaných heterosexuálních přátel, kteří si jsou tak blízko, že když zrovna nemají partnerky, dokáží si navzájem vyhovět. Věřit, že vidíme příběh skutečných milenců, je bohužel obtížné. I mimo tyto scény a situace je u představitele Tima spontaneita zřetelně příliš chtěná, příliš hraná.
Ďábel byl zatlačen, bohužel ale ještě ne vymýcen. Už jen proto tenhle film - vzdor různým otazníkům - zaujme i dojme.
Skutečný příběh patnácti let vztahu s Johnem Caleo popsal Timothy Conigrave v knize, která se v Austrálii stala bestsellerem, vznikla podle ní divadelní hra, v roce 2015 film Holding the Man, a o rok později ještě film Remembering the Man. Příběh Tima a Johna se tedy zřejmě stal příběhem kultovním, a je to jistě dobře v zájmu chápání homosexuality jako přirozené součásti života společnosti. Výsledkem ovšem je, že uvidíme-li jen Holding the Man, poznáme jen jednu ze součástí kultu. Na IMDB jeden divák píše: "Cítím, že film Holding the Man nezachycuje na sto procent kouzlo knihy. ... Dokud neuvidíte Remembering the Man, nemůžete plně pochopit a ocenit skutečný příběh Tima a Johna."
Silou filmu Holding the Man, důvodem, proč funguje, je především fakt, že je zpracováním knihy popisující skutečný příběh. Ten fakt je ale zřejmě i jeho slabinou, zejména pokud scénáře se týká. Jako by scénárista předpokládal, že každý divák tak slavný příběh jistě zná a leccos není třeba zvlášť vysvětlovat: příliš mnoho je podáno zkratkou, příliš mnoho situací, které by si zasloužily rozvinutí, je odbyto jednou, dvěma větami. Hlavně ovšem: v literárním ztvárnění nejen nevadí, ale spíš prospívá, že příběh dvou kluků je viděn očima jen jednoho z nich; ve filmu to nepůsobí úplně přirozeně.
Bohužel, největší slabinou je obsazení rolí obou hlavních postav. Faul pocítí divák hned na začátku: teenageři hraní třicátníky jsou prostě nepřesvědčiví a působí jako parodie. Oběma hercům se nedaří sehrát ani vzájemnou přitažlivost, ve většině erotických scén máme pocit, že mají za nutné pomrkávat přes rameno na diváka s ujištěním "Já tu buznu jenom hraju!" Mohli bychom uvěřit, že vidíme příběh dvou výborných a velmi oddaných heterosexuálních přátel, kteří si jsou tak blízko, že když zrovna nemají partnerky, dokáží si navzájem vyhovět. Věřit, že vidíme příběh skutečných milenců, je bohužel obtížné. I mimo tyto scény a situace je u představitele Tima spontaneita zřetelně příliš chtěná, příliš hraná.
Ďábel byl zatlačen, bohužel ale ještě ne vymýcen. Už jen proto tenhle film - vzdor různým otazníkům - zaujme i dojme.
