Fin de siglo / End of the Century / Konec století (2019)

Působivé intermezzo, kombinující v zajímavých flashbacích několik časových rovin: film si tak pohrává nejen s oběma protagonisty, ale i s divákem, který mezi tím vším poletuje jako neviditelná muška. Snímek argentinského režiséra Lucia Castra rozhodně není banálním vztahovým melodramatem, jeho filozofický podtext ve svých slovech převaluje zásadní myšlenky o lidském životě, vypovídající o zranitelnosti bytí, o nestálosti věcí, pomíjivosti vztahů i lidí. Filmu dominují herecké výkony Juana Barberiniho a Ramona Pujola a především skvěle nasnímané záběry z prosluněných barcelonských ulic a pobřeží.

Som rád že som film videl, ale nebola to ani diera do sveta. Kto má rád filmy Marca Bergera, pozvoľne plynúce, "zadívané" do zaujímavých zákutí, tu nájde veľmi podobný rukopis (tipujem že Lucio Castro s ním nejako pracoval alebo sa nechal inšpirovať - produkcia je Argentínska) a tiež herca z nedávneho El Cazador: Juana Barberiniho. Aj keď návnadou pre mňa bol skôr hrdzavo-roztomilý Ramon Pujol.

Hneď skraja by som som vyvrátil podobnosť s britským Víkendom. Ak sa dobre pamätám, ten ma očaril nehou, ľudskosťou, láskavosťou - ktorá na mňa pôsobila ako zjavenie vo svete veľmi "maskulínnej" mechanickej sexuality. Príležitostný gay sex "bez záväzkov" načrtol inak, potiahol ho za obvyklé klišé, otvoril postavy vlastnej zraniteľnosti a nedokonalosti, ponúkol možnosť aj v krátkom čase prejaviť záujem a city - ako v tom vtipe: "gays start with sex that may evolve to date". V tomto pohľade Koniec Storočia nejde vôbec progresívnym príkladom, najmä v prvom segmente z prítomnosti. Dokonca by som povedal že zachytáva presne ten prototyp klišé stretnutia: "Ahoj. Ahoj. Poďme na vec. Ok. Rýchlo-rýchlo. Tak ja idem. Čau." Ani večer na hradbách so syrom, vínom a výdatným rozhovorom akosi úplne nevyšiel bez dialógových fráz a klišé.

V podstate to dobre vystihuje komentár k ich interkacii na pláži: "Prečo si za mnou neprišiel už tam?" "No ... lebo ..." Lebo v realite to nefunguje tak, že si niekoho vyhliadneš na ulici, prídeš k nemu a povieš "Poď si to so mnou rozdať!". Naopak, ostýchame sa, váhame, hľadáme si cestu, nevieme čo povedať, hanbíme sa, bojíme sa, čakáme na prívetivý signál. Víkend, aj mnohé Bergerove filmy pracujú práve s týmto "ako to naozaj prebieha medzi ľuďmi". Naopak - Fin de Siglo sa snaží postaviť príbeh z obvyklých (nefungujúcich) postupov ktoré v rámci komunity navzájom kopírujeme a vykonávame "tak ako sa to má, ako to robia všetci". Je pravda, že mnohí to takto "frázovito" skúšajú a možno sa práve od tohto chcel režisér Castro odraziť. Potom mi ale akosi chýbalo to hľadanie, že či medzi "obvyklými man-to-man postupmi" neprebleskne čosi viac, čosi ľudsky zraniteľné, hlbšie pod povrchom, trpko-sladké. Necítil som to tam.

Vôbec by mi nevadilo rozdelenie na tri časti v troch rôznych časoch/rovinách - niečim to trebalo ozvláštniť. Ale potom by sa tie tri roviny mali navzájom dopĺňať, ponúknuť paralely, náhľad na to ako sa postavy menia, dovysvetlenie súvislostí. A to tu akosi chýbalo. Najviac ma zaujala práve tá minulá dejová rovina, pretože práve tam som mohol sledovať to čo dôverne poznám z filmov od Bergera: postupné zbližovanie sa za behu bežného života, nenápadné prejavy láskavosti ("heterák" je pozorný, vnímavý a stará sa o chorého kamoša svojej priateľky???), prerastanie priateľskej energie do erotického dusna. Z tejto časti, trošku viac prepracovanej, by vzišiel zaujímavý film sám o sebe. Tretia časť - fikcia budúcnosti kde ma Javi dieťa s Ochom a nie svojim berlínskym manželom - na mňa pôsobila skôr sarkasticky (a chvíľu mi trvalo prísť na to čo to vlastne sledujem).

No ako už popísali iní, je ťažké uveriť, že po tom aké intenzívne iskrenie (a očividný vzájomný záujem) zažili Ocho a Javi v minulosti, "keď boli ešte heteráci" - aby na to všetko zabudli a začali znova ako cudzinci??? Jedine že by mal Ocho veľmi búrlivý sexuálny život a nejak mu to splynulo s tisíckami iných flirtov ... no vezmúc do úvahy jeho práve skončený 20-ročný vzťah, nejako mi to vôbec nesedí. :))) Ani to že rozostup 20 rokov hrajú tí istí herci nepridáva nízkorozpočtovému príbehu na dôveryhodnosti. I Javiho reakcia: "máme s manželom otvorený vzťah, no tu to musíme uťať, lebo máme také pravidlo" pôsobí tak nejako mechanicky a nepasuje veľmi do svojej vnútornej logiky. Skôr je to lacná skratka k povinne smutnému vyústeniu - "aby to bol umelecký film".

Vo výsledku ma na celom filme najviac oslovilo pomalé tempo, letná atmosféra, "pohľady nikam" (akoby chceli najmä na konci esteticky zalepiť diery v príbehu), alebo detaily bokom: Soniin krásny spev ktorý Ocha prebudí z delíria virózy.

Je možno filmu veľa vyčítať - možno práve preto že bolo zarobené na viac - no beztak sa pozeral veľmi dobre. Ak už nič viac, možno niekoho aspoň nakopne porozmýšľať nad tým ako veci obvykle "vykonávame" a či sa nedajú robiť/zažívať aj inak ... a čo by mohlo byť keby sme v kľúčovom okamihu skúsili ... ;)

Jsou fimy těžké na pochopení a někdy bych uvítal, aby měl divák možnost se na něj dostatečně připravit studiem děje tak, jako např. na nějakou operu v italštině, kterou v životě neviděl a nebo aby tvůrci filmu více poodhalili předem, proč je to tak a ne onak. Jistě to nebyli amatéři, kteří by nevěděli, jak namaskovat herce, aby mezi postavou byl fyzicky znatelný posun o dvacet let.

Dle mě je to film, na který je potřeba se podívat třeba s odstupem dvakrát, něco si o něm přečíst, porovnat názory těch, co sdělení tvůrců nepochopili a odsoudili (což plně chápu a respektuji) od těch, kteří si v hlavě vše až moc překombinovali.

Za mě nádherný film především svou hloubkou. Pod slupkou dlouhých záběrů na barcelonské ulice a scenérie (zdůrazňující Ochovo tápání a osamělost po ukončení dvacetiletého vztahu) a fyzickou neměnností postav, když se čas úplně otočil či zbláznil, se na mě vyloupl náš osud, OSUD KAŽDÉHO Z NÁS a jak jej můžeme ovlivnit nebo naprosto nepatrným a letmým rozhodnutím nadobro změnit, či si jej představovat tak jako Ocho, pokud bychom udělali či neudělali to a nebo tamto, ALE UŽ NIKDY VRÁTIT.

Velmi solidní výkony obou hlavních představitelů, jednoho Argentince a druhého Katalánce. Zpracování je nenápadné, ale vkusné, včetně nahých scén.

I když asi film nedá každý, tak určitě doporučuji ...

Pro mě velké zklamání, forma přebíjí obsah. Nesmyslný děj, který se odvíjí ve dvou časových rovinách, ačkoliv oba hlavní aktéři zůstávají takřka stejní jako před 20 lety. Trochu z Almodóvara, trochu z Bergera, krásné záběry města i solidně natočené sexuální scény. Bohužel naprosto nevěrohodný příběh dvojího setkání výsledný dojem sráží.

Z filmu čiší okouzlení Barcelonou zalitou sluncem a (po)odhalenými mužskými těly. Pokud se tedy spokojíte s (dlouhými) záběry na městská zákoutí a dvěma sympatickými aktéry, jistě budete spokojeni. Jestli budete chtít proniknout do děje, narazíte na varianty neposouvající děj kupředu, ale stranou, což ovšem pochopíte až ke konci, kdy se musíte místo Lucia Castra rozhodnout, která z nich vám bude více vyhovovat. Pěkně se zbavil odpovědnosti za vyznění filmu.

Ještě před projekcí na Mezipatrech nám řekli "Lidi to srovnávají s filmem Víkend, my doporučujeme to nedělat", ale ono se tomu srovnání jen těžko ubráníte. Pokud bych chtěla rýpat do zpracování, rozhodně bych musela podotknout, že kdyby z filmu vypadly dlouhé části, kdy koukáme dlouhé minuty jen na pláž, na budovy, jak hlavní hrdina jen jde městem, dobrou půlku filmu bychom ušetřili. Ono to tam ale k tomu sedělo a z mého pohledu to rušivé nebylo, ačkoli mnoho dalších fanoušků takového konceptu se v sále moc nenašlo. Co se týče celkového pojetí, měla jsem pocit, že koukám na směs filmu Víkend a Lazy Eye a režíroval to Marco Berger ještě s někým jiným. Já mam prostě tyhle povídavý filmy ráda, proto hodnotím vysoko.