Matthias et Maxime / Matthias & Maxime (2019)

Dolan? Dolan! Ano, je to jiný film, není tu téměř nic z toho, co lze objevit v jeho předchozích filmech, tedy to, co jej jako režiséra (ale i jako herce) katapultovalo mezi výstřední osobnosti s nezaměnitelným rukopisem... Dolan stihl za deset let osm filmů, každý z nich vzbudil pozornost mezi diváky i kritikou, řada z nich je (pochopitelně) cílená na queer publikum. Příběh jednoho dávného přátelství, tedy příběh Matthiase a Maxe, se ovšem vymyká už svým pojetím – jako by tu Dolan najednou zvážněl, přestal si nevinně pohrávat s lidskou přirozeností, nechal stranou všechny ty barvy, extravagance a podmanivé soundtracky, a rozprostřel před diváka obyčejnou, na dřeň osekanou a nervy drásající výpověď o mladých lidech, kterým život nedává nic zadarmo. Dusná, neudržitelná atmosféra tu výborně eskaluje s každým dalším záběrem, s každým dalším pohledem do očí... Dolan, hrající zároveň jednoho z hlavních hrdinů, tím dává na vědomí, že už nyní, ve svých třiatřiceti, náleží mezi současnou světovou špičku, že jeho filmy vzbuzují silné emoce, jejichž podstatou je lidská křehkost a zranitelnost. Jeho další filmy lze už nyní vyhlížet s netrpělivým očekáváním.

Největší problém mám vlastně s hlavní dějovou linkou. Jednak nám je spousta podstatného z ní skryto (jak přesně to bylo mezi nimi v dětství, co se stalo při/po natáčení a jak to vlastně skončilo) a také se těžko vžiji do pozice třicátníka se zmatenou orientací. Navíc když prostředí se nezdá být jakkoliv homofobní (naopak například postava Pier-Luc Funka se mi nejeví jako hetero) a tudíž necítím žádný tlak okolí cokoliv tajit/nerozvíjet.
Konflikty nebyly tak extrémní jako v Dolanově debutu, a i když stále je to všechno "velmi pomalé", tady se to dá celkem přežít, protože se něco málo děje...
Kromě scénáře ale musím i chválit. Vynikající práce s hudbou, kde se prolíná klasika s modernou, herecké výkony, kdy se spousta emocí zrcadlí v hrdinech i beze slov.

Když se chci podívat na líbivý romantický snímek se sympatickým obsazením, sáhnu po libovolném zástupci z Hallmark produkce. Hned na začátku je jasné - kdo, s kým jen jak je proměnnou veličinou, většinou však ne moc originální. Matthias et Maxime patří do velice podobné škatulky. Jen s delší stopáží, citově exponovanějšími scénami a opět narušeným vztahem s matkou. Ale to je Dolanův jasně čitelný rukopis, který mu nemůžu zazlívat.

Je to teprve třetí Dolanův film, který jsem zkoukl a stále se nemohu zbavit dojmu, že je to omalovánka zabalená do zlatého filmařského rámu. Nějak tomuto tvůrci nemohu stále přijít na chuť a už jsem to psal i v jiné recenzi jeho filmů, že plně respektuji rozpolcenost názorů na jeho díla od super dokonalého umělectví až po pozérský a narcistický brak. Já se pohybuji někde uprostřed ...

Dolane, Dolane... vykašli se na filmy a toč reklamy...
A to hodnocení zde... Jako vážně?!
Říkal jsem si, že tohle bude ten film, kdy mě Dolánek přesvědčí, že hudbu a zpomalené záběry neužívá jen na efekt a je schopný odvyprávět strhující příběh a že snímek Les amours imaginaires nebyl jen náhoda. Bohužel nestalo se.

Samotný příběh není nic nového a je filmově ztvárněn už mnohokrát. Punc výjimečnosti tomuto snímku dodává teprve zpracování ve formě fantastické kamery a už tradičně Dolanova práce s hudbou. Dolan taky dbá na pečlivý výběr herců, i když zrovna tady jsem si na Dolana v hlavní roli zprvu nemohl zvyknout. Nicméně Xaviera má kamera ráda, dobře se na něj kouká a jeho herectví mě baví. I když to heterácký tlachání à la Bergerovo Taekwondo nemusím, to krásné filmařské zpracování mi to bohatě vynahradilo.

Dolan je filmař od pánaboha a potvrzuje to i tímto filmem o přátelství dvou kluků, které se pomalu mění v lásku. Originální práce s kamerou, střihem, hudbou, prudké zvraty atmosféry, nervně zachycené scény přátelských sešlostí a přerývaných hovorů. A samozřejmě i uvěřitelné herecké výkony, které těží z režisérovy schopnosti zachytit nejjemnější záchvěvy duše a vyslovit obrazem to, co se nevyslovuje slovy. P. S. To, že Dolan sám hraje jednoho ze dvou ústředních hrdinů, je už jaksi naprosto nad moje chápání.

Poprvé od filmu Mami! (2014) jsem měla pocit, že sleduju ten pravý Dolanovský Dolan film. Nádherná kamera, úchvatná hudba, perfektní herecké výkony, všechno to dávalo perfektní smysl a jak se píše už v recenzi od khaktus, měla jsem z toho často pocit, že koukám na něco od Marca Bergera (a to je pro mě prostě vítězná kombinace).
Chaotické chvíle filmu střídaly klidné záběry protkané krásnou hudbou pro uklidnění, každý kousek filmu byl propracovaný do detailu a sálá z toho energie, že Dolan vyprodukoval film, se kterým je on sám spokojený (narozdíl od Donovan filmu). Film můžu jen doporučit, na Mezipatrech nás byl plný sál a myslím, že se na tom můžeme většinou shodnout.

Pár rýpavých poznámek se spoilery:
1) Chtěla bych vědět, kdy se dočkáme nějakého Dolan filmu, kde nebude mít postava komplikovaný vztah s matkou. Jen se jeho matka objevila na plátně a já už jsem jen čekala, kdy začne ten křik.
2) Zajímalo by mě, čím to je, že má Dolan snad každý film nějaké zranění..

Filmy hypertalentovaného tvorcu (režisér, herec, kostymér a ktovie čo ešte) sa nepozerajú ľahko. Disfunkčné rodiny, emocionálne vyhrotené situácie a postavy za hranicou normality a často i príčetnosti patria k jeho rukopisu. Málokedy si ich mám chuť pozrieť "čoskoro zasa". No nikdy neľutujem že som ich videl. Ísť na Dolana je svojim spôsobom sviatočná udalosť, aj keď nie tak lacno intelektuálskym spôsobom.

Samozrejme, nesklamal. Napriek vlastnej orientácií nebýva "gay identita" jeho prvoplánovou a jedinou témou, hoci býva samozrejme prítomná. Sústredí sa predovšetkým na človeka, jeho sociálne väzby, citové prežívanie. V tomto filme sa pre neho prvý krát túžba medzi dvoma mužmi stáva hýbateľom deja - no znova nie priamočiaro (a teda len pre gay publikum). Milovníkom filmov Marca Bergera bude tento dej veľmi povedomý. Komplikovane jednoduchý príbeh o dvoch hetero mužoch, ktorí k sebe pocítia čosi viac, čo presahuje hlboké kamarátstvo a snaď aj fixne dané medze sexuálnej orientácie. Malá veľká dráma sebaobjavovania a ujasňovania si citov, ktoré sa derú na povrch takmer prehlušené množstvom iných rodinných, pracovných a životných situácií. Skutočné napätie vyplýva skôr z toho, či na toto sprvu neuvedomené "čosi" vôbec vyjde čas a energia a sily hlavných hrdinov. Nie je to však slabina filmu, naopak, zručnosť režiséra, ktorý toto jemné bublanie necháva zaznievať rafinovane prekryté hrmotom rollercoastera "ostatného života". Jeho "focus" je však v tejto hre jednoznačný, drží v strehu diváka, ktorý si čoskoro uvedomí že sa tejto drámy "za dejom" naplno účastní.

Ako typický Dolanov film je to nával na zmysly - farebný, ukričaný, ukecaný, energický, miestami skoro hysterický - ale zároveň veľmi prirodzeným a fascinujúcim spôsobom. Cítiť z neho život, pre bežného filmového smrteľníka z Východnej Európy niekedy až zarážajúco vášnivý a intenzívny. Popri tom že s prehľadom zvláda udržať celý tento cirkus pokope a viesť ho podľa svojho zámeru správnym smerom, dovoľuje si tu a tam ho prikrášliť aj inovatívnymi prespektívami, nápaditými a nápadnými scénami a výjavmi - ktoré zaujmú ale nerušia. No to všetko je len pozadím pre niečo, čo sa odohráva pod povrchom.

Nie je to prvý film z takmer módnej vlny príbehov o "zvedavých heterákoch", ale nepochybne originálny. Niečo osobité ho odlišuje od krásnej idealistickej rozprávky - a dáva mu punc čohosi skutočného, čo by sa mohlo naozaj stať. Obnažuje na kosť hranaté kategórie sexuality a pátra po rýdzo ozajstných citoch ktoré môže zažiť každý muž, ak sa dokáže povzniesť nad zaužívané pohodlné vzorce toho čo by mal robiť a cítiť.