Sisak (2017)

Jeden krok vzad, jeden krok vpred, rozhovor medzi dušami bez slov, výrazmi tela, pohľadmi, nádych, výdych, vôňa. Možno tieto "hovory" poznáte tiež, sledujete cestu niekoho, niekam a vediete, snívate, dúfate, tešíte sa, smútite. Nádherná hudba, slov niet, ale nadupané emócie, ako tanec vnímať. Jeden krok vzad a dva vpred. Ďakujem, takéto snímky sú poklad.

supr

Síce je krátky formát limitovaný schopnosťou vystavať príbeh, no Sisak svoj čas plne využil na budovanie napätia a zachytenie atmosféry - a to prvotriedne. V podstate filmárskou skratkou skvele zachytili spoločenskú náladu a situáciu LGBT ľudí v Indii. Pre pripomenutie - India po storočí zrušila britský anti-gay zákon, potom zasa homosexualitu kriminalizovala a po pár rokoch po medzinárodnom humbuku a protestoch dekriminalizovala - skoro v rámci dekády.

Istým spôsobom sa dá tento spôsob rozprávania prirovnať k Bergerovskej tvorbe (pomalosť, náznaky, pohľady, túžba ktorá by sa dala krájať), alebo (veľmi voľne) k festivalovo úspešnému artovému snímku In The Mood For Love. Hneď zkraja veľmi bezprostredne evokuje indickú atmosféru - skrz ikonické prímestské vlaky na ceste do/z práce či školy. Nesmelé pohľady - rokmi vštepený strach, preventívne kamenné tváre, uhýbanie očami - v ktorých je ťažko rozlúštiť záujem alebo hrozbu rozbitého nosu... sú mi dôverne známe aj z východnej Európy. Negociácia prístupnosti, verzus zvyk sebacenzúry.

Tuto tvorcovia dávajú silnú a trefnú výpoveď aj tým čo postavy ne(u)robia - prečo sa k sebe neodvážia ani v takmer prázdnom vozni? Možno tu čítať roky zlých osobných skúseností... ale aj celkovo neprajúcu náladu v spoločnosti, mediálny status "zvrhlíkov", potenciálne nebezpečia, opatrnosť ako spôsob života. Dokonca aj nemosť snímku umocňuje "umlčanosť" menšiny, ktorej jednotlivci nedokážu nadväzovať kontakty, komunikovať, omnoho ťažšie si k sebe hľadajú cestu. Sú si fyzicky na metre blízko a predsa nedosiahnuteľne vzdialení vďaka spoločenskej situácii.

Produkce určená převážně k promítání na festivalech počítá se skupinou diváků, kteří jsou ochotni vnímat otevřeněji než běžní návštěvníci kasovních trháků a jsou připraveni přijmout mnohoznačnosti, popř. nejasnosti ve zpracování a přičíst je na vrub tvůrčího procesu. Mám ale často pocit, že na uvedenou schopnost autoři přímo spoléhají a často i hřeší. V tomto případě se však jedná o tak lehce vyložitelné náznaky, že k nesprávnému výkladu nemůže dojít.

Po nabušených trailerech jsem možná čekal ještě větší emocionální pecku, ale i tak je to velká spokojenost. Na minimální prostoru je tu zcela beze slov řečeno tolik, že si o tom jiné krátké snímky mohou nechat zdát. Sisak je díky citlivému výběru dvou hlavních herců mimořádně silný v tom, jak jen díky pohledům a mimice sdělit celou paletu emocí od zaujetí, přes bolest a smutek, až po city plné lásky. A jakmile se naši hrdinové sejdou u jedné tyče, spustí trailerová hudba a oni udělají první krůčky směrem k sobě, dolehne na vás plnou vahou celá ta tíha nevyřčeného. Opravdu bych si přál, aby se ti dva na sebe vrhli v celovečerní verzi.

Malý filmový klenot s jednoduchým "příběhem" o náhodném setkávání se chlapce a muže i o jejich nesmělém sbližování. Dovětek o indické realitě a donedávna kriminalizované homosexualitě dává filmu trpkou pointu.

Jasně, film to byl krásnej, ale asi bych si ho užil víc, kdyby mě nerozptylovaly ty otevřený dveře vlaku. Celou dobu se mi hlavou honilo, kolik lidí při tom asi zemře, kolikrát jsem zavrávoral v MHD při prudší zatáčce...

Nějak mně uniklo, že v Indii byla homosexualita do roku 2018 zakázána. Ten dovětek na konci byl pro mě celkem překvapivým zjištěním a dost to příběh v mých očích povyšuje. Když si vezmu, že v Česku je legální už od roku 1962, nedělám si iluze že letos už mají na růžích ustláno. A asi se poohlédnu i po dalších příbězích z této země, jestli vůbec nějaké jsou. Vybavuju si jen Sense8.

Už jen pro to poselství, které film nese a vznikal v době nelehké musím dát vysoké známky. Rovněž hudba naprosto vkusně indická.

Je sice fakt, že mé očekávání bylo možná trošku jiné, ale celkově se musí člověk vcítit do doby a společnosti, v níž byl vyroben, a pak pochopí to vnitřní hluboké sdělení. Chápu, že dennodenní otupělý honič porna si toto tolikrát oceněné dílko nepustí a nebo po chvíli vypne.

Když se nemohla dotknout těla, dotkly se duše, a to velmi intenzivně. Navíc podpořené nesmírně sympatickým Jitinem Gulati ... Krásné, bolestné, indické.

Teď už sice zákon neplatí, ale zřejmě bude trvat hodně dlouho, než se indická společnost prokouše k větší toleranci k sexuálním menšinám.

pozn.: ... až teď po hodině ve mě snímek uzrává ... ta originální indickost, musím si film pustit znovu.