Straight Up (2019)

Spousta manter dneška dostává v tomhle filmu po hubě, elegantně, s grácií, trochu i láskyplně, když jsou vkládány do úst nejednoznačných postav a drmolivě hlásány jako věčné pravdy, o nichž se nepochybuje, přičemž ale sami mluvčí nejsou schopni řešit elementární životní úlohy. Ač se řeč (hodně moc řečí) vede kolem spousty témat, to hlavní se vine celým filmem jako červená nit: strach ze samoty.

Obraz stírání hranic pohlavních identit (a z něj plynoucí neživotné konstrukty bez perspektivy - viz závěr) je některými diváky (zejm. IMDB) nadšeně vítán, jinými proklínán. Obě strany si přitom nevšimly či nechtěly všimnout, že "stírání" je zde s laskavou ironií parodováno na postavě nemocného chlapce, s nímž sice tvůrci určitě silně sympatizují, rozhodně ho však nestaví za vzor - spíš jako výstrahu.

Znamenitý film, je však třeba přistoupit k němu s velmi otevřenou myslí, přes zábavnou vnější vrstvu o jednoduchou podívanou nejde. Žádný záběr, ba žádná věta nejsou zbytnou výplní či oslím můstkem. Se vším souhlasit nemusíme, nad lecčím ale budeme přemýšlet ještě dlouho. Nebo taky ne.

Mileniáni jsou pro mě takoví marťani žijící na obláčku, ze kterého mají panickou hrůzu sestoupit na zemi kvůli chybějícímu návodu k žití, který se snaží najít v ordinacích lékařů. Smývání, nejen pohlavních identit, se zřejmě více daří u kluků. Holky se zdají být odolnější.