We Are Who We Are (2020)

Luca Guadagnino je génius a společně se spisovatelem Paolem Giordanem stvořil dílo mnohému publiku nepřístupné. Díky za to. Jsme na fiktivní americké základně v Itálii a sledujeme dva mladé lidi, kteří objevují sebe a své první lásky. Je to úplně odlišné, co bylo možné k vidění jinde. Záměrně mnoho vaty, záměrně spousta pocitů a divák či divačka, kteří se nebojí překvapení, se můžou dočkat zajímavých diváckých zážitků. Za sebe si cením hlavně čtvrtého a sedmého dílu, které by mohly bez problému fungovat jako dva samostatné filmy. Herecky bezchybné, atmosféra díky neoposlouchanému soundtracku skvostná. Jak jsem už naznačil, není to pro každého, ale rozhodně mělo smysl to celé sledovat.

Luca Guadagnino má filmařský talent od pánaboha. Po Call Me By Your Name zapršelo 254 nominací na filmová ocenění, z nich 97 proměněno, včetně Oscara za převod Acimanovy literární předlohy. Gay svět padl na zadek a dodnes se z filmu nevzpamatoval. Od seriálu We Are Who We Are se ale další love story á la Elio & Oliver čekat nedá, seriál je od Call Me... na hony vzdálen vším, krom výborného filmařského řemesla.

Guadagnina musel poprask kolem Call Me... ničit víc a víc, asi i proto se pustil do něčeho gruntovně jiného, počínaje formátem: We Are... je jeho první TV seriál. Odehrává se téměř v současnosti na fiktivní US vojenské základně poblíž historického městečka v Itálii. Vtipně je tak vytvořen současný melting pot, v němž se setkává a mísí Evropa s Amerikou, lidé různých ras, přesvědčení, sexuálních orientací i vyznání. Ústřední dvojici tvoří Fraser, snad gay, totálně neurotizovaný newyorský bílý pubescent, s pubertální Afroameričankou Caitlin s tendencí ke transsexualitě. Fraserova maminka je velitelkou základny, bílá plukovnice, která žije v lesbickém manželství s důstojnicí jihoamerického původu. Otec Caitlin je konzervativní Afroameričan volící Trumpa, heterosexuální seržant, maminka je rovněž Afroameričanka, tradiční silná opora rodiny, jíž ale není vzdálen ani lesbický románek. Nebylo by fér odhalit, co vše se na tomto základě během osmi epizod rozvíjí, jde o situace a příběhy jak z každodenního života, tak i dojemné, tak i tragické. Vše odvyprávěno Guadagninovým brilantním stylem.

Ač by se tak zprvu mohlo zdát, nejde o progresivistické politickovýchovné školení či agitku, ale o realistický, byť silně zahuštěný popis současného světa. Právě ze srovnání s Call Me... vyplývá až šokující zjištění, jak nesmírně se svět změnil za těch skoro padesát let, která oba příběhy dělí. Guadagnino tentokrát oslovuje rozum, a to není špatně: před světem a jeho proměnami se neschováš (už) ani na americké vojenské základně. Až závěrečný díl končí v lehkém oparu emocí, nejspíš k povzbuzení zájmu o další Guadagninovy filmy. I tak: milovníci otlapkávání dušiček a srdíček nechť čekají místo hladítka spíš rašpli.