Recenzi napsal/a petr12

Renan (Johnny Alcántara), by klidně mohl dělat modela značky spodního prádla aussieBum. Stačilo by na tělo nanést pleťový olej, nasadit škrtící kroužek...Tím však veškerá pozitiva končí. Téměř, protože samotný závěr velice překvapil.

Když neodoláte a necháte se vtáhnout do děje, rozprostře se před vámi záhadná krajina plná specifik. Tolik odlišných od našeho vnímání světa i Boha. Vše se odehrává v krásně nasvícených exotických kulisách, často vrhajících stín, které umocňují probublávající zlo. Kamera je téměř bezchybná. I když je vztahová linka silná, děj se ubírá jiným směrem. Do Mo-ova nitra a minulosti. Skutečnost se prolíná s fikcí. Někdy nelze rozpoznat dělící línii. Junes Zahdi je jen pověstnou třešničkou na dortu.

Poklidnou atmosféru autodílny "na konci světa", naruší nový přírůstek přinášející pozitivní náboj vedoucí ke vzájemnému erotickému jiskření s místním zaměstnancem. Pohodový a příjemný rozjezd utnulo tzv. "hození vidlí" v závěrečné fázi snímku do scénáře, které po sobě zanechalo jedno velké PROČ?

Marlon se ve svém dlouhodobém vztahu, s prvním přítelem, začal chovat jako typický pozdě vyoutovaný gay, toužící dohnat vše, co zameškal. Ve snaze získat si znovu Paulovu lásku, přivedl do vztahu party boye Jeremyho. Pozdější oběť. Kluka, který představoval vše, co mu uteklo a jediného, který byl ochotný stát se tím "třetím do páru". Paul na důkaz lásky souhlasil. Problém těch dvou, od samého začátku, spočíval totiž jinde, než v absenci vzájemných hlubokých citů. Prolínání časových os bylo matoucí. Sexuální scény připomínaly zajíčky na klíčky, bušící a bušící.

Rychlá jízda na horské dráze plné zatáček. Koncentrovaná podoba, která by se dala lehce rozpracovat do mnohem delších epizod, má své kouzlo a dokáže pořádně zarazit do sedaček a nepustil.

Typicky pomalá jízda japonského stylu. Je obohacena o rychlokurz pro věrné fanoušky. Varuje před stalkingem.

Emoční kulomet přesně mířící na divákovo srdce. Rozpoznávání citového rozpoložení u jednotlivých asijských postav je spíše otázkou intuice. Často i přání. Díky perfektní kameře a hře se světlem se podařilo navodit tu správnou atmosféru a jistou hloubku. Odjezdem a dočasným zpřetrháním vazeb se nic nevyřeší. Špatné vzorce chování jsou bohužel častým neduhem bl produkce mířící převážně na věkovou skupinu tápajících "uřvaných fanynek". Ta komunikace.

Michael Ver Comaling je Mister Grand Philippines 2021. Debut před kamerami si odbyl v reality show Big Brother. My Plantito je pro něj vstupenkou do BL produkce. Rozhodně může nabídnout vypracovanou horní polovinu těla. Jeho herectví je na úplném začátku a má se co učit. Na rozdíl od jeho parťáka Kych-e Minemota.

1. série: 10 soutěžících se snaží získat "opětovanou jiskru" značící vzájemnou náklonnost. Vítěz/ové denních úkolů získávají odměny. Rande, masáž, zážitkovou gastronomii. Čas k vzájemnému bližšímu poznávání s vybraným soutěžícím. Každý den probíhá také odhalování neřestí spojené s tipováním. Ale hlavně, udílení hvězdiček značících sympatie k protějšku. Na závěr série dochází k jejich předávání tváří v tvář a hledání shody. Výběr soutěžících je hodně pestrý. Všichni jsou něčím zajímaví. Příběhy, neřestmi. Někdo sází hlavně na zjev, jiný na vnitřní krásu. 2. série: Již není projektem určeným výhradně ke streamování na síti. Princip zůstává...

Po technické stránce se jedná o kvalitně odvedenou práci. V rámci daných mantinelů i herecky na solidní úrovni. Pro mě ale scénáristicky hodně nedotažené. Jako kdyby se zůstalo u prvotního nástřelu. Jednotlivé postavy působí ploše. Potřeboval bych mnohem více informací, abych dokázal pochopit mnohá jednání. Děj se místy zbytečně táhne.

Theda Hammel vměstnala do svého snímku několik, zřejmě zajímavých, postaviček, řešících především své problémy. Udělala to formou koše plného smetí vysypaného na divákovu hlavu. Bylo to ukecané, ale povrchní. Kvantita převálcovala kvalitu.

Láska k městu Bagan přetavená do projektu oslavujícího historii tohoto místa, na pozadí milostného projektu, tak opatrného, aby nikoho nepobouřil.

Klasickou šablonu boje silně věřícího s vlastními démony, rodinou, očekáváními...se rozhodli narušit zhmotněním temných sil. Působilo to příliš rušivě, amatérsky. Celkový dojem posunuli bohužel téměř do suterénu.

Champ Weerachit Thongjila si hodně pohrál s pojmutím obou hlavních postav. Vůdce gangu, zamrzlého v sedmdesátých letech, údajně nahánějícího strach, Noey-ho, v reálu vykreslil jako nagelovaného panáčka vzbuzujícího srandu, rozhodně ne respekt. Jeho staršího parťáka Thi-e, celou dobu se třesoucího jako osika, jako nevyzrálé dítě. Jejich vzájemný kontakt vytvářel zvláštní jiskření, ale spíše nepříjemně vibrující. Bez těchto vychytávek by byl tento BL seriál jen šedivým průměrem.

Chápu potřebu umělců zanechat po sobě nějakou hmatatelnou stopu. Dříve analogovou, dnes na digitálním médiu. Philip Embury je jedním z nich. Kdo by nechtěl trávit bezstarostné léto u vody? S rodinou, kamarády, novou láskou. Další stéblo přidané do již tak objemného obilného stohu.

Míra roztomilosti Tommyho Alejandrina, v roli Greye, spadla, oproti roli v The Day I Loved You, o několik pomyslných příček. Přitom se na roli ideálně hodil. Vztah s nejlepším kamarádem Jonasem působil příliš formálně. Třetí do party - Yates, se herecky vyloženě hledal. Vzhledem k herecké historii docela nečekané. Ani jeden z této trojice mě nějak neoslovil. Samotný děj byl až příliš "americký", bez špetky asijského koření. Zkrátka, tuctová záležitost.

Nikko a Eli, dvojice s intenzivním elektrickým nábojem, který mezi nimi zajiskřil hned při prvním setkání. Sice děj s ubíhajícími díly zvážněl, ale dojem ve mě seriál zanechal veskrze pozitivní.

Food truck mi přišel jako geniální odlišující se prvek od ostatních reality show. Kromě prodávání kávy a sušenek, tedy vydělávání peněz na nákup potravin, sloužil i jako místo k bližšímu seznamování se. Zbytek skupiny kluků trávil den ve vile uklízením, vařením a zevlováním. Nějaký rozpis by vidět na tabuli. Bohužel, téměř bez organizovaných činností. Od samého začátku byl znát tlak na párování. Bez počátečních seznamovacích aktivit, je čekala, hned v úvodu, první volba. S jasným cílem, párování a randění v prostorách reklamních partnerů. Veškeré dění komentovaly ze studia známé tváře. Byl jim dán hodně široký prostor. Na úkor soutěžících. Dramaturgie...

Pojmem surrealismus lze zřejmě zastřešit cokoliv. Třeba buben, do kterého vložíte množství nápadů, mezi nimi i cartridge od EPSONu, několikrát zatočíte a z postupně vytahovaných nápadů, řazených za sebou, vytvoříte scénář, podle kterého natočíte film, ve kterém se obsadíte do hlavní role, ale pozornost na sebe strhne excentrická parťačka. Alespoň dáte vydělat armádě zaměstnanců.

Co po nás zbyde? Přesně to, co je uvedené v originálním názvu. Knochen und Namen je vztahové drama o hledání východisek ze slepých uliček zkrze jednotlivá profesní zaměření. Herec Boris je tak pohlcen novou rolí ve filmu, který má být očistnou cestou k pochopení režisérčina osobního problému - odchodu muže k jinému muži, že si ani nevšimá obav svého partnera Jonathana. Ten svůj strach z trvalého odloučení zaznamenává do své budoucí knihy. Konec vztahu pro něj představuje smrt, jejiž různé podoby sbírá jako podklady pro své psaní. Problém tkví v partnerské komunikaci. Jak typické. Něco pro hloubavé diváky,...