Recenzi napsal/a petr12

"Mluviti stříbro, mlčeti zlato." Dlouhý, až předlouhý konverzační snímek o zdánlivě ničem, postupem času o něčem málo. Původní myšlenka ve stylu:"Paničko, přišel jsem vám protáhnout trubky", v tomto případě:"Chlape, přišel jsem ti protáhnout výfuk", je dobrá pro porno, ve kterém tvoří krátký úvod před akcí. V tomto případě předcházela probírání manželovy nové zkušenosti ze všech možných stran. Takže...Zkrátit a méně mluvit.

"Ty ji miluješ a potřebuješ. Ona tě miluje, ale nepotřebuje." Citace vystihující podstatu snímku o sebeobjevování, rodinných poutech a prvním opravdovém zamilovaní se. Ze země, která patří mezi flyover states. Ve které bychom neměli čekat ranč pro zbloudilé queer duše.

To je taková blbina, ale roztomilá.

Hallmark je v televizní tvorbě ekvivalentem Hollywoodu. Také nabízí sny. Třeba o ideální americké rodině. Ta část z roku 1951, kdy rasová segregace byla všudypřítomná, je výplodem přímo vlhkého snu. Na mě příliš stresující děj. Vše ostatní je podle osvědčené metodiky.

WTF výstižně vystihuje tento umělecký počin. A že jich tam lítalo vzduchem. Úplné hejno.

Námět náhradního manželství, zasazený do prostředí tradiční japonské rodiny, ukazuje problematiku trochu jinou optikou, než jsme u Západní "sluníčkové" produkce zvyklí. Zobrazuje i stinné stránky této problematiky. Nepochopení, obavy a pochybnosti. I u samotné rodičky, které je věnována hlavní pozornost.

Díky ponuré atmosféře, od samého začátku, je jasné, že Shajiku nebude snímkem zalitým všeobjímající láskou. Jedná se o ten typ trojúhelníku, ve které nikdo nemůže vyhrát bez nějaké ztráty. Smutná podívaná, které však nechybí určité kouzlo.

Zřejmě největším překvapením byla pro mě univerzálnost pojetí, která by se klidně dala uplatnit i u věkově starších jedinců. I díky "novým technologií" a množství dostupných informací, někteří dospívají dříve. Pokud se jedná o mezigenerační srovnání. Lou Goossens byl typově a herecky naprosto geniální. Na rozmezí mezi dítětem s baculatými tvářemi a dospívajícím. Otec? Typický sebestředný chlápek slavící velký úspěch v hudební branži.

Souhlasím s názorem, že černobílé zpracování je přešlap vedle. Zachycený výsek naší společnosti je pestrobarevný, ne odstínem černé. Zpracování kopíruje německé trendy, na které trochu odkazuje. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Právem plně nezapadnout, na rozdíl od kamaráda, a jít si vlastní cestou i navzdory okolí. Část s pyramidou trefně popisuje postavení v tzv. gay komunitě. Chybí tam jen hláška:"Vy bílí, privilegovaní běloši." Méně ubrečenosti by to chtělo.

Formou zpracování mi snímek připomínal televizní inscenace. Vzhledem k silnému námětu by si zasloužil mnohem lepší péči profesionálů.

Při sledování jsem si vzpomněl na báseň, kterou jsme se učili na základní škole. Jiří Wolker, Poštovní schránka. "Poštovní schránka na rohu ulice..." V tomto příběhu nebyla modrá, ale červená. Byla hlavně...kouzelná. Zbytečně ke konci zkomplikovala nádherný milostný příběh dvou hereckých mistrů, odehrávající se v malebném prostředí.

Podařilo se solidně navodit dobu, ve které se holky snažily stát paničkami v budovaných perfektních rodinách. S milujícím manžílkem, dětmi jako ze žurnálu a tip top domácností. I za cenu manželovy homosexuality. Téma nesčetněkrát zfilmované. Tentokrát ale s jistou přidanou hodnotou.

Příběh o setkání se dvou ztracených duší, vydávajících se na společnou jízdu do "ráje". Zatímco jeden důvod byl znám od samého začátku, konání druhého, řidiče, nechalo velký prostor pro představivost. Jízda se nevyhnula pár ostrým zatáčkám a drncání. S nečekaným koncem společného dobrodružství. Je potřebné se věnovat i otázkám smyslu života a právu na jeho případné ukončení. Solidní herecké výkony umocnily místy hodně tíživou atmosféru.

První díl by měl být natolik propracovaný, aby diváka navnadil k pokračování sledování. Začít "akční scénou", ze které si napadený neodnesl žádný větší šrám a s rozbitými ústy se dokázal bezbolestně napít, bylo pověstným vstyčeným prostředníčkem těm před obrazovkou. Na jednoduchou dějovou linku vzájemného poznávání a hlavně odhalování, se nabalily především kruté reálie vysvětlující důvod dvou raněných duší. Vzhledem k pojetí rolí se nelze divit vzájemné, svým způsobem poškozené, komunikaci. Ten odstup byl znát i přes sílící snahu o vzájemné propojení.

Miluji tento typ snímků. O síle přátelství, sdílení, vzájemnosti. Naprosto parádní jízda..."na skútru", klikatými uličkami Taipei-e. Za mě si mohli snad jen odpustit ke konci jednu otočku. Z poznámek k ději stačí přečíst jen tu závěrečnou.

Ze startovní pozice, plné testosteronu, zůstal po přetrhnutí cílové pásky, jen závan estrogenu. Slibně se rozvíjející děj se postupem času změnil ve frašku s typickou frází:"Můžu tě políbit?". "Už jsem se bál, že se nezeptáš."

Tak nějak si představuji točení porna, klidně i v 70. letech, částečně v Nevadě. Kitty ranch, místo hříchů. Přímo dělané pro ztrátu panictví. "Klapka, kamera a jedeme na první dobrou...", bez čtených zkoušek, trénování. Amatérismus nejhrubšího zrna.

Ublíženecké:"Vy, privilegovaní, bílí, lidé..." aktivivalo ve mně výstražnou kontrolku. Kdybych mohl, poslal bych Salvimu telefonní číslo na Kamalu. Tento životní postoj vedl k řadě motivů v široké škále. Od frašky, až k situacím hodným k zamyšlení. Stál také za pochopením hlavní pointy. Proč jet z bodu A do bodu B přímo, když můžete v různých zákoutích prožít plno akčních momentů. Romantiku moc nečekejte, spíše bláznivou jízdu, kterou jsem si náramně užil.

Chápu pojetí interakce mezi jedinci trpícími různými stupni sluchového postižení, se slyšícími, jako tzv. uměleckou licenci, lépe vyhovující dějovému zadání. Taková romantická představa. Klasická šablona plná komunikačního šumu a hledání sebe samotného. S příchodem "třetí do páru" dostává děj konečně pořádný šťouchanec vedoucí k očekávanému konci.

Hlavní nosnou myšlenkou byla bolest, kterou způsobovala vnitřní rozervanost. Někdy intenzivní, jindy překrytá změnou vzhledu a útěkem do jiné reality. Některé příběhy mi utkvěly v paměti, zbytek se vypařil do zapomnění.