Recenzi napsal/a petr12
Krátká epizoda z deníčku dvou kluků, kterým jedno nedorozumění změnilo dvouletý vztah.
Vojenský dril beru jako nedílnou a nutnou součást výcviku v prostředí, které vyžaduje kázeň, respekt a bezvýhradné plnění rozkazů. I na mě byly mnohé scény příliš dlouhé a metody přinejmenším sporné. Důraz je opět kladen hodně na odhalená těla podněcující divákovu představivost.
Citlivě pojatý snímek o androidech včetně potřebného etického a morálního rozměru se sluníčkovým vyvrcholením.
V rámci pokusů o zneplatnění dříve platných vzorců, nejen sexuálního chování, jsme v posledních letech svědky zpochybňování a odmítání základních životních a společenských procesů. Say Yes koketuje celkem slušně s otázkou pansexuality, byť odůvodněnou šlechetnými pohnutkami. Je fajn si uvědomit, jak jsem rád, že mám v oblasti své sexuality zcela jasno. I díky dlouhému procesu hledání.
Kevin James Thornton si očividně splnil svůj dětský sen a natočil film tak říkajíc na koleně a zřejmě i za pochodu. Výsledek je díky zvláštní atmosféře docela sledovatelný.
Filipínské gay snímky často sází na chlapecká těla, která se více či méně odhalují před kamerou. I v tomto případě se to hemží polonahými kluky v první části zachycující přípravy a průběh soutěže krásy. S příchodem "baby" se vše mění a pomalu se rozjíždí kriminální zápletka, která bohužel vyznívá do ztracena.
Zaujmout diváky lze mnoha způsoby. Třeba netradičním snímání, střihem...Výsledek by ale neměl působit zmateně a snad až bezradně. Obliba v zrcadlech zbytečně ruší. Námět touhu vymanit se z šedi vzdal hned v počátku a spokojil se s pouhým klouzáním po povrchu a vykreslováním mnoha klišé a stereotypů. Výsledek je nemastný a neslaný. Pokud se ovšem spokojíte se sledováním polonahých těl...
Stejně jako dlouhé zástupy lidí před, tak i po Danielovi, toužil i on po prosazení se v městě s obrovskou konkurencí - LA. Cestou se na něho usmálo štěstí a tak si mohl dovolit ihned pronajmout polovinu domku pro rozjímání nad ukončeným vztahem, čekání na políbení múzou a později i na poznávání nových lidí. S některými ho pojila současnost. S jinými minulost. Zatímco současní přátelé bojovali se svými těžkými osudy, ti z minulosti v doprovodu několika stejně smýšlejícími, kráčeli k "bazénovému rituálu". Během filmu Daniel dospěl a v závěru dokázal učinit zásadní, pro mě trochu překvapivá, rozhodnutí.
Komorně zpracovaný příběh o každoročním setkávání se dvou milenců ve stejnou dobu a na stejném místě, Junově hotelu. Ač k sobě cítí silnou náklonnost, doba a jiné okolnosti jim nedovolují žít v pevném svazku. Snad díky vykreslení tehdejších revolučních události, sledujeme pár v průběhu mnoha let, které se ale téměř neprojevily na vizáži páru, jen na růstu Rolandových dětí.
Na pozadí přelomových událostí konce devadesátých vrcholí jedna etapa dlouhodobého vztahu, která není tak zajímavá, je spíše nudná a hodně pomalá.
Prostředí dunícího klubu, ukrývajícího se v bývalém protiatomovém krytu. Těla zmítající se v rytmu techno hudby, drogy... Nepatří k mým vyhledávaným námětům. Šanci Beat dostal díky lidem, kteří se na realizaci podíleli. Party bus nabírá na obrátkách s každým novým dílem. Laťka se zvyšuje společně s množstvím požitých drog všeho druhu. Hereckým výkonům není co vytknout. Ale rozhodně by si mnohé zasloužily reálnější pojetí. Právě scénář je největší slabinou. Včetně vykreslení zločinecké a techno scény.
Pokus naroubovat na starý a léty prověřený kmen daného žánru nový štěp nebyl moc úspěšný. Místo zdárného křížení, stromek uhynul. Tento kočkopes, jehož hlavním posláním je poučit, hlavně facebookovou generaci, o rizicích spojených s virtuálním světem promítajícím se do reálného, může v konečném důsledku zapůsobit kontraproduktivně. Především díky moralizování a vykolíkování hřiště v extrémních mezích.
Sluníčkový příběh z pera Rosamunde Pilcher nezklamal. Sice míří primárně na ženy, ale i nejednomu chlapci může proslunit den.
Mileniáni jsou pro mě takoví marťani žijící na obláčku, ze kterého mají panickou hrůzu sestoupit na zemi kvůli chybějícímu návodu k žití, který se snaží najít v ordinacích lékařů. Smývání, nejen pohlavních identit, se zřejmě více daří u kluků. Holky se zdají být odolnější.
Unavení z nenaplněné lásky je znát i ve zpracování. To působí unyle a děj se posouvá jen velice pomalu. Ani chemie mezi oběma hrdiny nefunguje. Ještě že exteriéry byly pěkné.
V naservírované míse se zakázaným ovocem se nacházelo pár shnilých a nebo hodně trpkých kousků. Snímek s nádechem ilegálnosti, zahalené rouškou tajemna postupně pronikal do undergroundu plného zneužívání drog a také využívání druhých k vlastnímu posunu v kariéře skrze promyšlené kulturní akce. Naštěstí i k závěrečnému vystřízlivění.
20 minut čisté romantiky.
Parodie na snímek Hush... Hush, Sweet Charlotte, ve kterém ženské role ztvárnili chlapi vyžívající se v bohatém líčení, slušivých šatech, obřích ňadrech a přehnaných gestech. Celkovou teatrálnost trefně umocňují kulisy, ve kterých se natáčelo.
Výsledek působí rozpačitě. Chybí mu jasná vize, co divákovi odhalit a co skrýt. Směřuje odnikud nikam. Jako motýl přelétává z květu na květ a nikde nezůstane moc dlouho. Snaží se odhalovat, ale odvahu vzápětí ztrácí a stahuje se. Jako kdyby si štáb teoretické poznatky zkoušel v praxi před zapnutou kamerou a z mnoha natočených hodin následně sestříhal film.
Japonská mentalita je pro mě v mnoha ohledech hůře pochopitelná. Porno produkce více zahaluje, aby dala prostor divákově představě. Zato v tomto počinu si užijete ztopořených penisů bohužel dosytosti.
