Recenzi napsal/a blekotanicek
"Les Chansons D'amour" je dalším dílem spadající do kategorie, které říkám francouzské "light muzikály". Jednoduché a velmi dobře zapamatovatelné melodie spolu s francouzštinou a stylizací do každodenního života bez velkých choreografických excesů, vytvářejí dobře fungující ozubené soukolí, které fungovalo už v detektivním "8 femmes" Françoise Ozona nebo v letní komedii "Crustacés et Coquillages" Oliviera Ducastela. Příjemné a vizuálně zajímavé (jízda Ludivine Sagnier noční ulicí) dílo s okouzlujícím Luisem Garrelem v hlavní roli.
Neutuchající gejzír Haynesovy originality, kterou spatříte v každém záběru tohoto úžasného snímku. A pokud si budete chtít dát o něco méně povedenější přídavek, zkuste Hedwig and the Angry Inch.
Dvě hvězdičky ze Johna Malkoviche, ale i jeho herectví začne po chvíli nudit. Komedii chybí spád a švih, daná předloha se dala rozhodně zpracovat mnohem lépe, ne pouhým opakováním šálení hlavního hrdiny a rychlým koncem. Škoda výborného nápadu.
Ohromující snímek mě na počátku nijak zvlášť neokouzlil, ale čím více jsem se do něj nořil, začínal jsem chápat, že nejlepší debut roku 2007 pro mě budou právě Akvabely - opravdové, syrově realistické, ale zároveň plné citů v podání herců, kterým jejich příběhy prostě nelze jinak než uvěřit. Hrdinkami dramatu objevování sexuální identity jsou tři mladé dívky nijak nezatížené vyššími autoritami, tedy relativně neomezené. Ostatní filmy na podobná témata bývají obtěžkány ještě další dějovou linkou, a to vztahy "děti - rodiče". V Akvabelách rodičovskou autoritu spatříte jen v náznacích. Dívka si zamyká pokoj a rozbitým plotem v zahradě odchází pryč...
Velmi dobře rozjetý příběh s dokonalým prvním záběrem, ve kterém dívky "štěkají" na hlavní hrdinku, však pro mě osobně skončil v podivném, psycho-hororovém konci, který srazil celých devět minut o dvě hvězdičky dolů. ‘Smrtelně nevinné‘ jsou projektem novozélandské kostymérky Kirsty Cameron, která se podílela na filmech jako ‘Déšť‘, ‘Pán velryb‘ režisérky Niki Caro nebo na mysteriózním dramatu ‘In My Father's Den‘ pod taktovkou Brada McGanna. Za sebou má už i několik jiných krátkometrážních snímků. "Ve filmu jsem se pokusila vytvořit jakousi předměstskou bajku, ve které bych vypověděla příběh dívky, která se neztotožňuje s tím, co puberťáci považují za dobré či...
Na IMDb je jedním z klíčových slov "Male Frontal Nudity", a to mě vždycky dokáže zaujmout... :D "Rock Haven" se rozjíždí jako docela příjemná komedie (což asi není správné, když je to drama), ale náhle je vše "napraveno" - kytičkováním všech možných záběrů, až jsem si připadal jako u sledování naučného pořadu o pobřežní flóře, to vše ve stylu německých romantických sleptanin, jakých má moje babička nahraných na VHSkách z Primy už docela slušnou sbírku... Kdybych jí některou z těch kazet vyměnil za "Rock Haven", pravděpodobně by si toho ani nevšimla. Tedy za předpokladu, že bych jí dokázal vnutit, že...
'Love! Valour! Compassion!' má jedno plus navrch - narozdíl od 'Angels In America' prakticky neobsahuje politiku. Děj se odehrává ve vile na břehu jezera uprostřed neobydlené přírody - ne v centru města, kam je umístěna o tři roky mladší Kushnerova hra. Osobně je pro mě LVC přece jenom citově přístupnějším filmem, než byla Nicholsova minisérie plná symbolů, filozofických úvah a politických debat, vyžadující od diváka maximální pozornost po každou minutu čistého času. Příběh osmi mužů v jednom domě, kteří se vyrovnávají nejen s nástupem AIDS, ale i sami se sebou, nabízí příjemný, citlivý a chvílemi komediální příběh s opravdu pohodovou...
Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, s vynikající kompozicí záběrů jen dodává melancholickému příběhu na naléhavosti.
Pokud jsem ještě nedávno tvrdil, že rok 2008 byl na čtyřprocentní filmy chudý a jediným pětihvězdičkovým překvapením byl Mannen som elskvet Yngve (r. Stian Kristiansen), beru to zpět. Přes Eban and Charlie a The Graffiti Artist si James Bolton nastavuje laťku čím dál tím výše. Od prvního doteku rukou, jehož opravdovost mi vyrazila dech, až do mysteriózního finále je Dream Boy vlastně poetická balada, obalena dokonale sjednoceným soundtrackem, jednoduchou kamerou a hlavně podložena výborným románem Jima Grimsleyho. Svou venkovskou atmosférou nevzdáleně připomíná Burkeho The Mudge Boy.
Jednoduše dokonalé! Greyson prostě umí...
