Recenzi napsal/a Václav
Nebyl prosycen hlubokými myšlenkami (spíš naopak), nešlo o rafinovaný klenot filmového kumštu (spíš naopak), a přesto to ve své době byla bomba. Mnoha divákům mnohé osvětlil, mnoho mladých gay diváků nakopl na cestu k plnohodnotnému otevřenému životu - stačí pročíst si diskuse z té doby. Není jasné, jak se Marco Kreuzpaintnerovi takový zásah podařil, snad jen tím, že v pravý čas přišel s věrohodným příběhem v lehčí formě, bez dramat, křiku a agrese, ale film Letní bouře byl skvělý. Určitě ve svých dopadech. Deset let se překulilo, a tíž tvůrci se...
Jako první udeří v úvodních scénách ze školy do očí četná rezidua sovětského myšlení a vztahů - podezíravost a nasupenost všech vůči všem, hrbení se před těmi nahoře a šlapání po těch dole. Rychle se ale vyklube velmi dobrý, možná vynikající krimiseriál, který udržuje diváka v napětí bez hluchých míst až do poslední scény. Vsazení děje na střední školu šikovně zvyšuje diváckou přitažlivost. Gay část příběhu je velmi krotká, cca na úrovni 90. let, ale v daném případě logicky nebylo záměrem, aby byla hlavním a nosným téma, ale jednou z více záminek manipulace.
Zajímavý film, otevírá (spíš bezděčně) řadu úvah, například: • Je opravdu vítězstvím, když aktivity příslušející občanské společnosti organizují instituce? Nestane se pak logicky, že aktivity budou podřízeny zájmům institucí, nikoli občanů, a z Pride Day bude Friend's Day? • Přístup mnoha zemí ke gayům je dosud hanebný a jasně má před sebou ještě léta vývoje. Bude však svět krásnější, bude-li celý srovnán do latě podle hodnot amerických univerzit? Nebude pak všude nadměrně Forrest Gumpů? • Zamysleli se tvůrci dostatečně nad etnicitou a genderem velmi pragmatické Fiony? ... atd.
Dosti umělé drama vržené do ponurých tónů, kde ubozí se až ke smutným koncům přetahují s ještě ubožejšími, kdo bude nejubožejší. Zdlouhavé záběry a zbytné scény podtrhují načechranost děje. Pro představitele Valeria mohlo být docela obtížné nevypadávat z role deformovaného tichošlápka, jinak však film nabízí pramálo k upoutání pozornosti. Ze souvislostí děje a ze záběrů dětského biblického představení vzdáleně cítíme náznak dobrého a silného téma, jemuž se však nepodařilo vtisknout sdělnou a stravitelnou podobu. Od roku 2008 ani jedna divácká reakce na CSFD či IMDB.
Když Camille Vidal-Naquet posílá gaye Lea jako prostituta na okraj společnosti, zaručeně nechce stvořit apartního rebela, jací jsou odedávna oblíbeni u snobského publika ("jít proti společnosti" jako hodnota sama o sobě). Naopak, oprošťuje ho od jakékoli minulosti, ode všech komplikovanějších lidských vazeb, a nechává ho vést elementárními instinkty. Leo tak zažívá spornou svobodu párii. Více, než obživu, hledá v intimních kontaktech se širokou paletou zákazníků partnerskou a lidskou blízkost. Asi i proto nevidí k opuštění tak trudné existence jakýkoli důvod. Když zmaří možnost citelného zlepšení svého osudu a symbolicky usíná v poloze plodu v lůně matky Přírody, vidíme šťastný...
Propast mezi reáliemi zobrazenými ve filmu a tehdejší realitou je bezedná, vsazení LGBT příběhu působí křečovitě. Ale atmosféra a celkový dojem jsou silné. Bohužel, naivita a chabé znalosti jihoamerických autorek (původem z Argentiny a Mexika) o skutečných poměrech povedou k tomu, že třeba právě v Rusku (ale nejen tam), kde oficiální nechuť k LGBT graduje a kde působivé dílo by mohlo odvést kus práce, vzbudí film leda útrpné úsměvy a kletby na adresu vměšujících se "inastránců".
Queerblick je německý charitativní spolek zaměřený na podporu mladých LGBT lidí, kterým chce mediálními projekty pomoci v coming outu a varovat je před nástrahami queer života. Videí je na YouTube *) (a jinde) spousta: rozhovory s LGBT osobami, krátké gay filmy včetně série pro teeny "Julian", výstražné filmy "10 věcí, které byste neměli dělat", ba i rozpravy nad zcela praktickými otázkami - "Už jsi se někdy sám kouřil?" **) To jsou důvody, proč Mein Anderer z produkce queerblick je takový, jaký je, a jiný být nemůže. Od režiséra Davida Lange máme v databázi i další...
Poslední tiknutí před půlnocí, ručička hodin se posune o pouhou vteřinu, a se dnem plnoletosti se adolescent z velmi chráněného dítěte stává nechráněným dospělým se všemi povinnostmi a odpovědností. Jedni se těší, že pak budou všechno moci, jiní se bojí, že pak budou všechno muset. Tíseň z blížící se dospělosti je obvykle subjektivním pocitem bez racionálního podnětu. Snad ke znázornění této skutečnosti si tvůrci příběhu pomohli velmi nešťastným způsobem: hlavní postavě, teenageru Lukovi, přisuzují vidiny tragických událostí, které se vzápětí opravdu odehrají. Lacino tak konstruují následné Lukovo společenské vyloučení a s minimem úsilí budují ponurost děje i...
Odborní i diváčtí recenzenti takřka unisono připomínají Call Me By Your Name jako možnou Ozonovu inspiraci. Léto 85 je však zpracováním Chambersova románu Dance on My Grave (1982), který Ozona ve věku postav filmu silně ovlivnil, a který si Ozon dávno přál zfilmovat. Ve filmu výborně zachycená atmosféra osmdesátých let je zároveň atmosférou Ozonova mládí; můžeme předpokládat, že film je svého druhu zpovědí o jeho vlastním zrání. Letní teenagerovskou romanci, která pro mladšího a naivnějšího z partnerů končí tvrdým pádem, mají oba filmy společnou. U Ozona razantně posílenou o osudový prvek, když smíření, které by nejspíš...
Mít restauraci a zjistit, že servírka je vůči hostům takhle oprskle vlezlá, má na minutu padáka. Pro tvůrce Tylera ovšem, pokud měli držet dokonale korektnickou linii a získat za to festivalová ocenění, šlo o nejlevnější způsob, jak dostat do hry ženský element v roli moudrého spasitelského dea ex machina, který toxicky maskulinním tupcům důkladně napraví hlavu. Bez toho "award winning" korektnický film existovat nemůže. A vyplatilo se: celkem 11 ocenění na Florence Film Awards 2019 a Independent Shorts Awards 2019. Pokud obsahu se týká, nic nového pod sluncem, dětskou sexualitu popsal už Freud. Do spolužáka jsem...
Milý, ba roztomilý filmík o milém, ba roztomilém dětském hraní a kočkování, které ještě nemusí znamenat vůbec nic. Nebo taky může. Mnohem zajímavější je, na co si hrají a co sledují dospělí. Třeba autor české anotace, který - snad aby "vylepšil" původní anotaci producentů - popsal takřka antierotické dětinské hry jako "experimenty se sexualitou". Nebo Česká televize, když tento film o dětech a jejich hrách označila za "nevhodný pro děti a mladistvé". Šokující, neuvěřitelné, to se někdo opravdu po... kálel a ruský zákon o zákazu propagace homosexuality uplatňuje u nás už teď, jaksi dopředu.
Dojemný příběh o proměně jinošské (snad) lásky v dospělé (snad) přátelství. "Bývali jsme si tak blízcí - víc než bratři" ... "Byli jsme děti". Zřetelně začátečnická (teprve druhá) práce Gabriela Dorado. Působivý vizuál, avšak na mnoha místech nešikovně přepálený scénář i vedení herců. Za pozornost stojí diskuse pod videem na YT. V De vuelta vidíme Carlose Cuevase, pozdějšího představitele Pola Rubio v seriálu Merlí. Podobně, jako Call Me By Your Name, i Merlí dokáže vybudit reakce, které velmi dojímají, také ale poněkud děsí. Není dobré zůstat dítětem takhle moc - pořád jsou to jen...
Když se herec roliček v převážně krátkých filmech (z toho některých natočených ve vlastní produkci) pokouší prolomit smůlu průnikem na jinou pozici ve filmařské branži, jako Sal Brando, je to jistě sympatické. I role scénáristy a režiséra však vyžadují talent a nápady. Nezdá se, že by kraťas Requited byl projevem toho či onoho.
Poutavý vizuál, efektní prostředí, výrazně profilované postavy obsazené výraznými herci, dramatické a jímavé dějové zákruty, působivá hudba, silný tah na divácké city... typické rysy mnoha italských filmů. Ferzana Özpetka před podezřením z usilování o povrchně efektní podívanou chrání základní příběh filmu, krize letitého vztahu dvou gayů. Tento příběh je napsán velmi uvěřitelně, stejně jsou napsány, obsazeny a zahrány obě hlavní postavy. A že je to a ono kolem nich výrazné, líbivé, přímočaré možná o něco víc, než jsme zvyklí ... Skandinávci by to asi natočili jinak. A co má být?
Takové filmy se točívaly, aby si gayové udělali radost pohádkou, že každé hátéčko je k mání, jen se musí správně zmáknout. Dnes se točí na podporu teorie, že gender je sociální konstrukt. Ta do světa pohádek nevede: je nesmírně nebezpečná tím, že s jen malou manipulací ji lze využít na podporu lží o léčitelnosti homosexuality, či o tom, že homosexuální páry vychovají homosexuální děti. V obojím se vyžívají ultrakonzervativní homofobní kruhy. *) S jen drobným nepochopením rozdílů mezi významem teoretických debat, které mají právo bloudit, a reálného života, kde bloudění může vyústit v neštěstí milionů lidí, se můžeme "léčebných...
Marco se poprvé pomiluje, ještě ale nezná leccos z toho, co k věci patří. Teprve společná cesta s Grahamem a s povlečením do laundromatu znamená skutečný začátek vztahu. Ne, že by se muselo natáčet úplně všechno... ale v tomhle případě to má smysl.
Není to snadné, přesvědčit TV diváky, aby buď na free-to-air kanálech sežvejkali tuny reklamy, nebo byli ochotni na streamovacích službách a placených kanálech obnovovat předplatné. Tak se holt občas musí přitvrdit. Po desetiletí patří ke komickým postavám filmů o mládeži puberťák, který se pachtí za první souloží. Sex Education v tom progresivně odhaluje rezervy: hrdina neumí v šestnácti ani onanovat. Hahaha. A tím legrace nekončí: jeho maminka je sexuální terapeutka, takže kovářova kobyla chodí bosa. Hahaha. Lze dál rozvinout: panic, který si ještě nesáhl na holku ani kluka, má z maminčiny ordinace naposlouchané rutinérské žvásty, oblbuje...
Dobré řemeslo, dobří herci (pokud ovšem mají prostor něco v rámci schematických figur předvést), ale z každého záběru čiší, jak je vše vykalkulované, jak se tvůrci snažili poslepovat všechny osvědčené, už dávno mnohokrát jinde ozkoušené fígle, aby diváka už zase dostali, ano, i rozsévání zpopelněného nebožtíka do větru... Už jen nechutně prvoplánová hra s vyřazováním telefonních čísel z kartotéky by si zasloužila vydatných pár facek za pohrdání divákem. Výchovný film k promítání ve školách, to možná ano, i když raději ne. Politická agitka pro ty jednodušší (my máme svaté právo pářit se jak králíci, nic jiného nechceme...
Reálné scény z minulého tisíciletí, snové scény z románu pro služky. Když se u nás řekne "kreativní ekonomie", myslí se tím obvykle některé diskrétní účetní operace. V JAR je to spojeno s "AFDA - The School for the Creative Economy", která vychovává i umělce, a v jejíž produkci tenhle krátký film vznikl. Jenže ten, bohužel, kreativitu tvůrců až moc neukazuje. Snad se studenti dalšího ročníku pochlapí.
