Recenzi napsal/a Václav
Skoro do písmene by šlo opsat úvod k recenzi autorovy knížečky Muffin a čaj, na niž Koláčky a spiklenci přímo navazují: v dívčím stylu nahozené líčení velké, něžné, ještě nenaplněné lásky dvou adolescentů. Ve čtenářských databázích a na Facebooku sklízí nadšené dívčí reakce, asi by se ale nenašlo mnoho gayů, kteří by řekli "To jsem já a to je můj příběh". Od Muffinu a čaje udělal autor, Theodoric F. Addair, příjemný krok vpřed. Ubylo zbytného předvádění bohatství čtenářských zkušeností, ubylo vyslovených banalit, příběh je zatraktivněn kriminální zápletkou, posazen o maličko blíže reálnému životu, místy je text...
Erotika, která se už ani nesnaží tvářit spontánně, je jako humrový koktejl z drůbežího separátu.
Srdíčko (hlazení srdíčka), dušička (hlazení dušičky), ba i trocha toho humorku (nekomplikovaného), to vše ve velmi americkém balení. Krásná příroda, milá muzika, taky piknik pro celé to hodňoučké malé městečko, country kapela... Láska dvou (kdysi) teenagerů ze střední, které od sebe odehnal život a čas, by se ve středním věku možná mohla zase rozhořet. To by tam ovšem nesměl být ten Indián, ale vůbec nejhorší je, když si to lidi nedokážou říct včas, dokonce ani, když je Thanksgiving Day. Naštěstí je městečko plné hodných lidí se srdíčky a dušičkami, kteří jim taktně a s láskou pomůžou....
Teambuilding se občas podaří. Aspoň v tomhle filmu se při něm ti dva našli, a někdy kolem svých třiceti let konečně pochopili, že od teď už bez chlapa ani ránu. Jde o nesmírně konvenční příběh, jehož uvěřitelnost je znásilněna řadou nepravděpodobností, sladkost závěrečných scén působí nevolnost, ale představitele hlavních rolí bude většina diváků považovat za přitažlivé, a také je k vidění pár hezkých exteriérů. Herecky je to ovšem naprostá bída. Také se zdá, že tabuizace penisu začíná malinko ustupovat, ve třech záběrech na pár políčcích cosi takového zahlédneme. Ne, že by byla nouze o filmová "díla",...
Martin hledá po městě na léto práci: když zaklepe u Eugeniova domu, zjistí oba, že jsou dávnými kamarády z dětství, a Martin najde nejen práci, ale i nocleh a společné vzpomínky, toulky dávno společně prozkoumaným okolím... Eugenio je gay, Martin nejspíš ne, měl by ale patrně přátelské porozumění, třeba i vděk, a možná i neuvědomělou potřebu nalézt vyústění stále sílícího vztahu. Cosi postupně a velmi nenápadně vzniká, ale přátelství zvítězí nad sexem, a je to docela dojemné. Zatlačování významu děje do pozadí je v každém dalším z Bergerových filmů zjevnější, asi nejdál pokročil tím směrem ve filmu...
Šestnáctiletý gay Martin se pokouší svést svého HT trenéra a pod vykonstruovanou záminkou se mu vetře na noc do bytu. Lež se provalí, ale když se za ni Martin trenérovi omlouvá, neváhá říci podle pravdy "Myslel jsem, že něco bude" a chytí za to pořádnou facku. Martinova touha ovšem trenérovi vnukne dosud nepoznané úvahy - ne erotické, ale o rozdílnostech mužského a ženského světa - dá se vytušit, že se tu Berger pokouší vysvětlit, proč mužskému světu dává přednost. Pak se ale něco stane... Bergerova schopnost z herců vydolovat a na plátno přenést směsici dojmů a...
Bruno je machovské hátéčko, a taky šikovný intrikán, takže když mu dá Laura kopačky, nepokouší se zvrátit to trapným škemráním, ale oklikou zaútočí na jejího nového kluka, Pabla. O něm se říká, že to kdysi ze zvědavosti zkusil s kamarádem, a na tom Bruno vystaví svůj plán B: zdiskreditovat Pabla u Laury jako gaye. Krásně ho pomalu opřádá jako pavouk mouchu v síti (možný název filmu by byl i "Základy balení heteráků pro začátečníky"), pak se ale plán B zasekne. Všechno končí větou "Tak pojď, troubo", ale kdo ji komu řekne, to se do recenzí nemá psát. ...
Patnáctiletému Jonasovi nečekaně vstoupí do života zločin a stíhá ho pak temnými vidinami. Zmizelého kamaráda hledá ještě po osmnácti letech a skoro nic jiného pro něj v životě neexistuje. Hledá za cenu ztráty nového partnera a za cenu řady dalších rizik. Nejhorší je, že podobný příběh se v reálu klidně může téměř takto odehrát, ba, že se podobné věci opravdu dějí. Tento TV film je teprve druhou režisérskou prací Christophe Charriera a jeho prvním realizovaným scénářem. Na tak kratinkou filmařskou praxi je výsledek udivující, přesvědčivě a ve svém oboru velmi dobře udělaný....
Pasolini je asi nejvíc znám jako tvůrce filmu Saló, aneb 120 dnů Sodomy, který dodnes může působit skandálně. Byl však nejen filmařem, ale i tvůrcem řady románů, sbírek básní a divadelních her. Sám se považoval především za básníka. Je jednou z nejvýraznějších osobností italské kultury dvacátého století. Podstatné je, že byl homosexuálem a veřejně se k tomu hlásil. Byl brutálně zavražděn, dodnes není úplně jasné, kdo a z jakých důvodů se na tom podílel. Kniha obsahuje dvě rané (a nedokončené) autobiografické prózy, v nichž autor popisuje počáteční nenaplněnou touhu i několik prvních naplněných erotických vztahů adolescenta ze...
Jde o třetí autorův román, který v USA vyšel v roce 1996, prvního českého vydání jsme se dočkali až v roce 2014. Děj je - poněkud uměle - rozprostřen na plochu jednoho století (1935-2035), fakticky se ale odehrává mezi lety 1949-95. Základem je příběh tří generací rodiny řeckého přistěhovalce, který si hmotně splnil americký sen z devatenáctého století, avšak hodnoty a životní styl americké společnosti druhé poloviny století dvacátého není schopen pochopit ani přijmout, zatímco jeho rodina, narozená už ve Státech, jimi žije (je těžké nezauvažovat, kdy dorazili do Států Cunninghamovi předci a čím se živili)....
Knížky jsem se nemohl dočkat - jak se objevila, donesl jsem ji domů a dal se do čtení. Po první kapitole putovala na noční stolek a ležela tam několik měsíců, letěla se mnou na dovolenou a nepřečtena se vrátila. Po těch prvních pár stránkách bylo jasné, že to není čtení pro všední den. Až sváteční nálada a vánoční zklidnění přinesly soustředění a otevřenější mysl. První polovina textu je silně zahuštěná, nikoli dějem, ale myšlenkami, úvahami, příměry. Půl věty vydá za odstavec jiného autora, čte se skoro nesnadno. Zdá se, že text původně rozvinutější byl seškrtán na...
Film jsem viděl nedlouho po malém maďarském skvostu Viharsarok/Země bouří. Paralely se nabízely úplně samy - Selda: Viharsarok po filipínsku. "Dřív jsem takový nebyl", říká filipínský venkovánek Rommel svůdci Estebanovi, úplně stejně, jako Aron Szabimu, a úplně stejně následuje tragédie. Seznámili se ve vězení, kde Rommel věnuje Estebanovi poslední den pobytu něžnou noc jako poděkování za ochranu i záchranu. Zřejmě přitom pochopí, že i toto je možný projev kamarádství, který mu není tak cizí, jak si do té doby myslel. Uplyne pár let, na svobodu se dostane i Esteban. Rommela najde na venkově, v poklidu a...
Dnešní román byl původně k nalezení jako série povídek na WEBu s gay amatérskou tvorbou - https://www.ostrovni-povidky.eu/. Nad úrovní, která tam je běžná, povídky vysloveně vyčnívaly a úspěch u čtenářů asi dovedl autory k rozhodnutí vydat je knižně v rámci crowdfundingového projektu - https://www.hithit.com/cs/project/4170/vesnicky-zavod-prvni-opravdu-eroticky-gay-roman s doprovodnou propagací na vlastním WEBu knihy - http://vesnicky-zavod.eu/. Ne právě šťastným nápadem bylo spojení povídek do jednoho celku, který autoři nazývají "román". U amatérských internetových povídek moc nevadila prostota vyprávění a značná nepřehlednost postav - i s takovými výhradami plnily hlavní poslání erotické četby dobře. Autoři slíbili, že se postavy v...
"Pro ženu je, myslím, snazší vyprávět příběh dvou chlapců, než dvou dívek. ... Znáte-li něco příliš dobře, brzdí vás více zábran, a to příběhu ubírá na zajímavosti", říká režisérka a scénáristka Eva Urthalerová *). Je to ale klamání tělem: jde o v podstatě ženský příběh, jehož hlavní postavou je chytrá holka, která si poradí v každé situaci. A o nějakých zábranách raději nemluvit. Návnadou vyprávění o dvou teenagerech je pro festivalové poroty a diváky klišé, které se mnohokrát dočkalo úspěchu: chlapec, který je zlý, protože pochází z bohaté rodiny (mají dokonce jachtu, mizerové), svádí ke kriminálním nepravostem...
Zneužívání se žádá, film bez zneužití jako by nebyl. Není ale snadné chystat pro stále namlsanější diváky, a zejména pro festivalové poroty, pořád nové chuťovky. Na to naprosté nic, z jakého bylo v případě Take Me to the River upoceně upleskáno dávné zneužití, se buď můžeme dívat s obdivem k oprsklosti tvůrců, nebo si nad ním můžeme připomenout české úsloví o tom, z čeho bič uplésti nelze. I když jiní to umí kreativněji, alespoň řemeslně zručně je vystavěno permanentní napětí, které diváka provází po celý film. Dočkat se, kdy třeskne výstřel, kdy se odněkud vynoří banda vidláků s peřím, dehtem...
Zádumčivá krajina a osamělá chata u jezera v odlehlé finské končině jsou skutečně působivým rámcem vášnivého i romantického zaplanutí mezi finským studentem a syrským imigrantem. Zejména zpočátku se děj odvíjí velmi zvolna, vnímání síly místa i okamžiků je to ale spíš k prospěchu. Stará moudrost říká, že dospělí jsme tehdy, když dokážeme rodičům odpustit jejich chyby. Z toho pohledu mají oba hlavní aktéři před sebou ještě dlouhou cestu, i když v různých podmínkách a z různých důvodů. Z téhož pohledu také příběh ve skutečnosti nekončí vysloveně špatně: nedořešené rodinné vztahy by v budoucnu oba kluky zavlekly...
Díky Jiřímu za vyzvednutí téhle malé perly z hlubin zdejší databáze - od roku 2016 si filmu nikdo nevšiml. Jak píše Jiří, je to skutečný koncert typických postaviček klukovské party, škoda, že ne všem se dostalo prostoru. Nelze neobdivovat režiséra Damià Serra Cauchetieze, že z dětských "herců" dokázal vydolovat tak spontánní projev. Významné je hlavně to, že je naprosto přirozeně zobrazen okamžik, který čeká každého gaye už v rané pubertě: uvědomění si, že oproti kamarádům je opravdu "jiný", že nesdílí a nemůže sdílet úplně všechny jejich zájmy a jít všude s nimi a za nimi, že...
Při porovnání filmu a jeho knižní předlohy nemalou roli obvykle hraje, v jakém pořadí se s oběma formami seznámíme: zhlédnutí zpracování předlohy, kterou známe a máme rádi, vede nejčastěji ke zklamání, mnohdy je lépe poznat díla v obráceném pořadí. Přesvědčil jsem se o tom v případě Cunninghamova Domova na konci světa: nejprve jsem poznal přemýšlivý film, až po něm brilantní knihu: pozitivní dojmy gradovaly. Podobně se stalo v případě Říkej mi svým jménem. Film je od knižní předlohy hodně odlišný. Už jen tím, že zatímco ve filmu pohlížíme na příběh Elia a Olivera...
Pohlavní zneužití jako homosexuální incest... rádo by se věřilo, že nic takového není možné, naděje by to ale byla naivní. Pokud se už stane, zůstává asi nejčastěji uzavřeno ve třinácté komnatě jako zcela niterná záležitost, jak píše Jiří. Zpracovat takhle silnou kávu by si mohl dovolit jen velmi nadaný, citlivý a zkušený filmař, a tím Marcus Schwenzel, přinejmenším v roce 2009, kdy film natočil jako svou prvotinu, rozhodně nebyl. Zejména hlavní postava je napsána, obsazena, režijně vedena a zahrána nesmírně humpolácky, jako prvoplánový drasťák. Oprsklá dryjáčnická touha předvést se hned na začátku filmařské dráhy senzačním téma Schwenzelovi...
Rozhodně se blýská na lepší časy. Gay film už nemusí být ukřičený, uplakaný a ukřivděný srdcerváč, přeexponovaný do směšna. A nemusí už být ani didaktickým dílkem, v němž mezi záběry slyšíme šustění papíru. Mi mejor amigo je velmi jemný a zároveň zcela realistický příběh o životě zdánlivě běžné rodiny v odlehlém koutu Argentiny. Do světa syna Lorenza, teenagera, který si teprve postupně uvědomuje svou homosexuální orientaci, vstupuje o maličko starší Caíto a vzniká přátelství, která oběma klukům pomáhá najít sebe samy: Lorenzo nakonec ví, kým je, a Caíto pochopí, že pohodlné zázemí musí pro kamaráda obětovat....
