Podrobnosti recenze

Režisér a scénárista Gerd Schneider nejprve směřoval ke dráze katolického kněze, avšak studia nedokončil a vystudoval filmovou akademii. Z filmu cítíme, že na rozdíl od jiných, které kritizují zneužívání dětí a mladých kněžími, zde vede autor také svůj osobní boj. Asi to není tak docela dobře.

Rámcem příběhu je přátelství tří mladších katolických kněží. Oliver úspěšně postupuje církevní hierarchií, Jakob působí jako vězeňský duchovní, Dominik se věnuje lokální církevní sociální péči. Na počátku je odhalení, že Dominik dlouhodobě pohlavně zneužívá, ba znásilňuje kluky ze sociálně oslabeného prostředí, kteří jsou na něm závislí. To odstartuje sled událostí, na nichž Schneider demonstruje jednak, jak a proč církevní hierarchie případy sexuálního zneužívání léta tajila. Jednak střet loajality k církvi s loajalitou k přátelům a s odpovědností ke svěřeným dětem. Jednak meze schopnosti přizpůsobit se chybujícímu systému, jež v sobě Jakob objevuje, když postupně odkrývá rozsah Dominikových zločinů. Zločinů, které jeho představení nejsou ochotni opravdu řešit, neboť potřeby církve staví před ochranu svěřených dětí. V závěru Schneider relativizuje i samotného Jakoba: čí skutky jde vlastně prokuratuře oznámit?

Na to, že jako celovečerní je film Schneiderovou prvotinou, je velmi dobrý a blíží se soudobé solidní německé filmařině. Avšak osobní zaujetí (postava Jakoba je zjevně vyjádřením Schneiderových postojů, možná i zkušeností) způsobuje režijní vedení některých postav do přeexponovaných poloh (u Jakoba prakticky stále) a snižuje jejich uvěřitelnost. Zacílení výhradně na církev zastírá, že ke zneužívání dochází i v jiných organizacích, které pečují o mládež. A že problém je mnohem širší, neboť zvůli všeho druhu jsou vydáni všichni oslabení, kteří jsou svěřeni pečovatelským institucím: vedle mladých i nemocní, postižení, staří. Co je třeba opravdu řešit, je důsledný a komplexní dohled nad všemi takovými zařízeními, neboť falešná či zištná loajalita k instituci může tam všude zakrývat poklesky i zločiny, díky závislosti a bezbrannosti obětí velmi snadné.

Schneiderovo zaujetí vede i k jednostrannému chápání Dominika jako celkově mravně defektní osobnosti. Jeho činy jsou neospravedlnitelné, na druhé misce vah ale je, že je k nim puzen deviací, již nezavinil. Utajování jeho činů církví způsobilo, že vyhledat odbornou pomoc, aby své puzení zvládal, nejspíš nemohl, a ani církví mu nebyla zprostředkována. Velmi nepatrně a nesouměřitelně s jeho skutky i on byl obětí. Sebemenší pochopení pro tento fakt u Schneidera nenacházíme. Jeho pohledu na téma silně chybí větší odstup.