Podrobnosti recenze

Tento film na mě hluboce zapůsobil. I když jsem ho viděla v jiné době, než kdy vznikl, až v roce 2019, nic mu to na kráse neubralo. Naopak mě fascinovalo, že tak dlouhý film mě ani chvilku nenudil – zhltla jsem ho jedním dechem, a to jak při prvním sledování, tak i při tom dalším. Začíná lehce a příjemně, s několika vtipnými momenty, kdy vzniká pevné a výjimečné přátelství mezi sousedy Mewem a Tongem. Během chvíle se ale děj převrátí v tragickou podívanou, kde sledujeme, jak se všichni trápí, ať už více či méně viditelně.
Je tu citlivě vyobrazeno, jak si k sobě mladá srdce hledají cestu, nejistá tím, co se s nimi děje, nebo co si mohou dovolit. Vědí však, že to, co cítí, je pro ně to pravé. Scéna s písní na oslavě je pro mě jednou z nejkrásnějších scén vůbec. I když není dokonalá, právě v tom je možná ta její krása, jak by v tomto věku mohla být dokonalá?
Herecké výkony byly skvělé. Tolik jsem obdivovala Tongovu matku a to, co všechno dokáže jeden člověk snést. Neuvěřitelná síla. S Tongovým otcem bych měla chuť během filmu pořádně zatřást, aby se vzpamatoval, ale život bohužel tak jednoduchý není.
Mladí herci se vůbec neztrácí vedle zkušenějších kolegů, věříte jim každou obavu, nejistotu, probouzející se city, zmatek v sobě samých i smutek. Film obsahuje několik dojemných scén, kdy člověk prostě nemůže zastavit slzy. Ale ten konec? Ten mě dostane pokaždé. Někdy je příšerně těžké přijmout i zdánlivě nejsnazší řešení.
Minimalistické scény bez zbytečných velkých gest nebo přehrávání dodávají příběhu hloubku a reálnost. Film se mi zapsal přímo do duše a srdce. Nemůžu ho dostat z paměti ani kdybych chtěla.