Podrobnosti recenze

Když je někdo zkouší dát dohromady, často se slova "životopisný" a "film" perou: buď je výsledkem životopis, ale pro diváka suchopár, nebo vznikne poutavý film, ten je ale na hony vzdálen skutečné postavě. Jde o rozpor, který nemůže být nikdy rozsouzen: je lépe, když vznikne precizní líčení osudů postavy, které ale osloví jen úzký okruh zasvěcených, nebo když atraktivní obálka dopraví povrchní, ale aspoň nějaké znalosti k mase diváků?
V tomto případě nalezl Herbert Ross životaschopný kompromis za tu cenu, že film zachycuje pouze uzounký, divácky vděčný výsek Nižinského života, kdy vrcholil a končil jeho vztah k Ďagilevovi, a kdy vyvrcholila jeho kariéra tanečníka i choreografa. Nevidíme velmi slibné počátky jeho dráhy v Rusku, a jen zhruba jsou naznačeny zákruty jeho osudu po opuštění Ruského baletu. I řada dalších detailů děje filmu neodpovídá úplně přesně skutečnosti. Jak je u takových filmů obvyklé, značná pozornost je věnována zobrazení dobových reálií (kostýmů, prostředí...). Zasvěcení diváci se shodují, že ukázky baletních vystoupení odpovídají dochovaným dokumentům, soulad s tehdejší skutečností ale zcela přesně posoudit nelze, Ďagilev nepřipustil pořízení záznamů, neboť možnosti tehdejšího filmu považoval za nedostatečné.
Rossův film je určitě zdařilý, protože i běžnému divákovi nabízí přitažlivou podívanou, přičemž zároveň sděluje to klíčové o významu a odkazu Vaslava Nižinského.