Podrobnosti recenze

Jak ukazují i zdejší reakce, na Skrývané polibky se lze dívat ze dvou stran.
Pokud pomineme širší souvislosti, jde o hezky natočený, obsazený i odehraný film kritický k homofobii. Mezi kvanty takových filmů, které byly natočeny za desítky let, patří určitě k těm dovedněji zpracovaným. Režisér je ostatně zkušeným harcovníkem v oboru TV tvorby. Tvůrcům se poutavým příběhem téměř podařilo zamaskovat záměr poučit, ba přímo vychovat, ačkoli k docílení toho záměru naplnili film až po okraj skoro všemi typizovanými situacemi příznačnými pro antihomofobní filmy. Možná, že nejen po okraj, ale i drobet přes.
Jinak budou věci vyhlížet, pokud širší souvislosti nepomineme. Jeden z diváků na IMDB píše, že si při sledování stále kladl otázku, jde-li o příběh z roku 2016, nebo z roku 1950. A opravdu: ve filmu jsou současné reálie naroubovány na dramatické situace, jaké se zobrazovaly před desetiletími, ale které dnes, alespoň takto pohromadě, by už asi nenastaly, a proti nimž by dnešní aktéři už našli obranu. Přejeme-li si upozorňovat veřejnost na problémy gayů, pak méně by dnes bylo víc: film může být homofoby dost snadno odmítnut jako přepálená, na city útočící propaganda, která už dávno neodráží realitu. Co hůř: podobně ho může vnímat i veřejnost.
Také zde mnozí kolegové nevěří, že by byl takový příběh v současné Francii možný. Zkusím to vyjádřit trochu jinak: pokud toto je skutečný obraz současné Francie, pak ta desetiletí zápasů s homofobií byla úplně zbytečná a nepohnuli jsme se kupředu ani o píď. Musíme doufat, že tomu tak není. Řečeno s Čechovem: já tomu věřím, horoucně, vášnivě tomu věřím...