Podrobnosti recenze

Že máme s autorem (nejen filmovým) už opravdu počítat, to se většinou pozná podle toho, že opustí důvěrně mu známá témata své společenské skupiny, své generace, sebe sama, a začne vnímat a zpracovávat i témata obecně sdělná. Velmi rychlý růst Dolana-filmaře byl zřejmý s každým dalším jeho filmem, ale až s Mommy!, kde nahlédl do problémů rodiny s dítětem s ADHD, aspoň částečně nakročil mimo svět svých začátků. Bylo proto nesmírně zajímavé, kam se pohne dál.

Nejspíš pochopil, že jeho filmařská zralost zatím předstihuje tu lidskou, a místo vlastního námětu sáhl po cizí divadelní hře. Ta sama nepřináší nic objevného: setkání rodiny po jedenácti letech nekončí nostalgickými vzpomínkami na staré dobré časy, ale znovu oživí staré konflikty a zášti, nedořešené spory a komunikační problémy. Výstavba kusu je skoro primitivní: jde o vnějškovostmi pospojované dialogy mezi jednotlivými členy rodiny a ústřední postavou. Ty dialogy jsou ovšem skvělé, nahuštěné myšlenkami, pocity, emocemi... bylo by velmi zajímavé, co je původní hra a čím obsahově přispěl Dolan. Určitě přispěl filmovým převyprávěním: na první pohled padne do oka, jak prací s kamerou a perfektním vedením herců dokázal vykouzlit zrcadlení textů ve tvářích postav. U několika scén je ale tenhle postup zrádný: co je pro diváka v křesle divadelního hlediště přiměřené, to působí přepáleně v detailním záběru kamerou zblízka. Spolehlivě nezklame obvyklý dolanovský výběr "ilustračních songů": dá se umřít smíchy, když na nepřipraveného diváka vybafne stará oddrhovačka Dragostea din tei (gayové ji asi budou pamatovat jako parodickou prču puberťáckého dua Syncsta - https://youtu.be/YYNPHzmkI_E).

Jde o výborný film, jemuž je obtížné něco podstatnějšího s vážnou tváří vytknout. Dolan dospěl a výsledkem je zásah.