Recenzi napsal/a Václav
Někde na začátku si Clifford dělá z osmnáctiletého Bradyho legraci, když jeho věk odhaduje na třináct. Bezděky je tak vyjádřen základní problém filmu: postavy nejen nežijí v reálném světě, ale jsou od něj i dokonale izolovány. Brady vidí Clifforda poprvé na mořském pobřeží, Clifford si svléká tričko a Brady ve zmatku prchá jak chovanka klášterní školy: Brady nikdy nechodil do školy, neměl tam tělocvik (fotbal, plavání...) a nikdy neviděl kluka bez trička. To jistě. Brady nikdy neviděl žádný běžný film, časopis, nedíval se na televizi... To jistě. Brady se ve sprše svíjí v zápasu s pokušením hříchu onanie, ale odolá....
Testament lásky - už ten název je jak od Pilcherové, jenže to je aspoň dobrá řemeslnice. Jestliže The Falls, předchůdci tohoto filmu, řada diváků vytýkala slabý děj, zde je děje až až, celý je ale přesně v duchu toho, čemu se dřív říkávalo "román pro služky". Oba hrdinové se po pěti letech potkávají znovu a láska se opět rozhoří. Jeden z nich je ovšem ženatý a má malou holčičku, když ho předtím autoritativní otec donutil k "terapii", která ho měla vyléčit z homosexuality, marně. Přimíchejme silné náboženské cítění jeho rodiny, a na dramata, teatrální proslovy, hysterčení a potoky slz je...
Dramatické příběhy konfliktů církví a jejich příslušníků s menšinovou sexuální orientací můžeme slyšet, číst i vidět často. V naší ateistické zemi má většina diváků příčiny konfliktů za pošetilé, pro skutečně věřící jde ale často o hluboký otřes. Už jen proto bývají filmy na toto téma drsné. Tenhle je výjimečný tím, že jde o civilní příběh bez velkých dramat, proto je část diváků zklamána. Docela právem, děj je opravdu hodně "načechraný" a na celovečerní film nedostačující. Některé momenty střetání dvacetiletých mormonských misionářů s reálným životem a nahlodávání jejich víry v mormonská dogmata ale působí živě, herci hrají dobře, přirozeně. Nechme se...
Jak slibují anotace i divácké ohlasy, pro film je charakteristický britský humor a střety různých pohledů na svět, historii i vzdělávání, což je usnadněno usazením děje na střední školu: skupina studentů i několika klíčových učitelů je vzorkem představitelů různých východisek i směřování. Jde o filmovou adaptaci úspěšné a cenami ověnčené divadelní hry, adaptaci, která se zvlášť nesnaží o důslednější převedení prostředků jevištního sdělení do řeči filmu. V zásadě sledujeme divadelní představení, dokonce i potud, že osmice studentů vystupuje stále izolovaně od zbytku školy: že jsou v tak velké škole i jiní studenti poznáme leda z toho,...
Sex ano, dychtivě a s radostí, polibek ne, "já přeci nejsem takový". Mikropřehlídka penisů a kluků z jedné univerzity, kteří si to nechtějí přiznat. Film jen kousíček od pokleslosti, před níž ho zachraňuje morální poslání "přiznej to aspoň sobě."
"Můžeš důvěřovat někomu, kdo je nevěrný i svému pohlaví?" - s touto logikou pohlížel castrovský režim dlouhá léta na homosexuály na Kubě. Jahody a čokoláda jsou okouzlující tragikomedií, tragikomedií dokonce ve dvojím smyslu: spíš jako komedii film vnímáme v dnešní svobodné Praze, jako tragédii zažívali takové příběhy lidé v tehdejší Havaně. Hlavní zápletka začíná zábavně: gay hrdina Diego, fotograf a disident, se vsadí, že sbalí negay hrdinu Davida, režimu oddaného studenta. A David naopak dostane svazácký (ne-li hůř) úkol Diega sledovat a donášet na něj. Rozehraje se partie, v níž jeden se snaží dostat druhého. Oba jsou...
Po velmi zajímavém filmu Mannen som elsket Yngve z roku 2008 se objevilo pokračování Jeg reiser alene z roku 2011. Oba snímky jsou natočeny podle knižních předloh téhož autora o témže hrdinovi. Pro diváky, kteří knižní předlohy neznají, je snadné přičíst chyby autora knih scénáristovi a režisérovi filmu, hladce se tak může stát, že kvalitní film je kvůli respektování předlohy strhán, to je ovšem přirozené riziko. Je to stále ještě o něco lepší, než když je autorům vytýkána homofobie, protože příběh o gayích skončí špatně. I to můžeme najít na IMDB mezi diváckými reakcemi na Mannen som elsket Yngve. ...
Příběh mladého architekta Bruna, ženatého, se synkem. Brunovi osud přinese prestižní zakázku a vzápětí i milence Fera, s nímž si poprvé v životě naplní homosexuální touhy: věděl o nich dávno, volil ale konvenční manželství. Sám si není jistý, je-li hetero- či homosexuálem, a pohybuje se stále někde mezi obojím - odtud zřejmě i název filmu. Jakkoli působí sympaticky a citlivě, je neschopný chápat potřeby těch druhých, i když je k sobě připoutal. Ve třech vložených dějových cyklech zopakuje tutéž chybu - rodina, zákazník i milenec podle něj mají v nejistotách čekat, dokud si nevyřeší své problémy a nějak se nerozhodne,...
Květinové děti se kdysi pokusily zvrátit tradiční model párového soužití a vybudovaly komuny, kde vše mělo být společné, nebo aspoň co nejvíc společné. Publicistika (včetně filmové) se k osudu komun občasně vrací: v podstatě v původní podobě nepřežily, skupiny se rozpadly do párů a v komunách zůstali jen ti, kdo nebyli schopni pár vybudovat - obvykle je na ně smutný pohled. V Eu te amo Renato vidíme vztahy ve trojici dvou kluků a jedné holky. To asi může fungovat, dokud je spojuje jen kamarádství a erotika, nejspíš ale nejdéle do doby, než přijde láska a po...
Ve filmu je vše trochu moc vyhrocené, Vincent je příliš ostrakizován spolužáky a kamarády z plaveckého oddílu, reakce rodičů jsou příliš primitivní, rozdílnost obou bratrů je málo uvěřitelná, sám Vincent je najednou ohromně vykolejen, že je gay, ačkoli předtím udržoval erotický vztah s Brunem. Nás může potěšit negativní postava Noémie, která je svou neuvěřitelnou soběstředností schopná vyrobit gaye ze spousty heterosexuálních kluků slabších povah. Toto, a pár dalších nešikovností či drobných nelogičností, překvapí, protože Fabrice Cazeneuve je režisérem s letitými zkušenostmi. Možná šlo ale o záměr: film byl uveden v roce 2002, kdy ještě doznívala éra hodně dramatických či...
Skoro tradiční příběh nováčků v přijímači US Army na konci druhé světové války. Obvyklé střety kluků z různých společenských vrstev, postupné stmelování drilem, společnými zážitky i společnými riziky. Samozřejmě také nadržené řeči, masturbace, ztráta panictví s prostitutkou, první láska. Z obvyklých stereotypů film vybočuje tím, že aktéry konec války ušetřil skutečného válečného nasazení a není zde zátěž obvyklými vlastenčícími či antimilitaristickými klišé, vybočujícím prvkem je i postava seržanta Toomeyho. Sledujeme přirozeně a uvěřitelně se odvíjející vyprávění o osobním prožívání hlavní postavy a příběh vyznívá - vzdor všem okolnostem - pozitivně. Gay obsah je skutečně nepatrný, slouží jen jako ilustrace...
Vedle Eltona Johna jsou to takovéhle filmy, co brání, aby společnost brala gaye vážně.
Odhaduji, že tento působivý snímek je hlavně příběhem o osudové předurčenosti. Protože ji autoři manifestují na vztahu gaye a negaye, jemuž je gay vztah osudem přisouzen, působí na nás krásně, snově, ideálně. Odhaduji tedy také, že tvůrci nikdy nebyli v žádném pražském gay baru, ale to je zas o něčem jiném...
Žádný svěrákovský laskavý humor, který se bojí konfliktu jak čert kříže. Žádné körnerovské dramatické oblouky sklenuté nad podzemními prameny neúprosného zla. Žádná kameňákovská sprostota. Žádná násilná pseudoalternativní autostylizace. Pečlivá a poctivá práce s tradičními prostředky filmového sdělení, a výsledkem je film, který zanechá ohromně silný dojem. Příběh bratra a sestry, které nemoc matky izolovala na cestě do života v rozlehlém domě ze španělských koloniálních dob a oddělila je od obvyklých vztahů s jejich vrstevníky. O to silnější je vztah mezi nimi, který má téměř incestní podobu - i ta patří k položkám, za nimiž je v...
Jen pitomec se aspoň občas nezamyslí, proč a jak vztah, který ho naplňuje, vnikl, čím se udržuje, a co přináší tomu druhému. V tomhle případě je zamyšlení symbolizováno společným přesunem obou partnerů v čase na úplný začátek. Toho z obou kluků, který by po sedmi letech vztah rád posunul o kus dál, tam čeká překvapení, jehož logiku není snadné přijmout. Film je jednoduchý, zkušenější filmaři by do těch čtrnácti minut asi dokázali dostat víc, režiséru Yair Perimu ovšem jasně nejde o podívanou, ale o pobídku k zamyšlení, a v tom se film povedl.
Asi tak do poloviny se nezdá, že jde opravdu o tradiční příběh dospívání, byť někteří diváci přirovnávají Jamese k Holdenu Caulfieldovi. Spíš sledujeme oprsklýma očima vnímavého a kultivovaného pubescenta směšné stereotypy a nešvary americké vyšší střední třídy i figurek, které se kolem ní motají. Nejde o výsměch zlý, tahle kritika je hodně shovívavou sebekritikou vrstvy, jejíž jsou autoři součástí. Sice nic nového, k tomuhle úhlu pohledu i stylu humoru se ale lze vracet. Pak bohužel přijde zlom, kdy James sám přijme pomoc psychoterapeutky, kdy - chtělo by se napsat - podlehne a začlení se do systému, do systému příběhů o...
Rozhovor o literatuře jako záminka k navázání kontaktu, to s dneškem moc neladí. Zvlášť, když se odehraje na teenagerovské party s pitím a fetem. Naštěstí ne "A Puškina ty znáješ?", ale Kerouac - autorka Sia Hermanides se za současností loudá už jen o pár desítek let. Pak, bez jakéhokoli uvěřitelného přechodu, krátké vášnivé líbání s gay spolužákem, ten ovšem z party odjíždí, jako by se vůbec nic nestalo. Remy na něj vzpomíná, když leží vedle kamarádky, která si mu sice řekla o sex, jenže ji nenapadlo nic lepšího, než se opít. Sia za tenhle nedovařený guláš získala cenu v...
Sladké, přesladké. Už jen nepochybující jednoznačností a přímočarostí znovu a znovu nešikovné, nevěrohodné. Přesto chceme věřit, že k nám autoři mluví upřímně, nevypočítavě. Jako čechovovská Soňa sami sebe přesvědčujeme "Já tomu věřím, horoucně, vášnivě tomu věřím," protože z celého srdce toužíme, aby svět právě takový byl. Není.
Věcná kostra filmu: jsme - jako už mnohokrát - na "střední", na začátku je nalezen mrtvý student, v průběhu zjistíme, že nešťastně zamilovaný do školního sportsmana, a na konci se vyjeví, jak zemřel. Na tento základ je toho nakladeno mnoho, můžeme to přijmout jako duchařinu, jak autor nabízí v prvním plánu, můžeme si to přeložit i na mnoho jiných způsobů, a možná všechny budou správné (asi by bylo dobré znát knižní předlohu). Je až zábavné, jak se všichni hodnotitelé na IMDB i CSFD pečlivě vyhýbají sdělení, jak tento zašifrovaný obsah čtou. Jen jeden upřímně apeluje na všechny producenty a...
Pokud se divák s filmem potká v okamžiku, kdy jeho mysl je otevřená, může být vtažen do pečlivě propracovaného vyprávění o ztrátě komunikace a rozkladu přirozených vztahů. Včetně toho, jak snadné je vykročit z bezpečí samostatnosti do tíže samoty: zřetelně je zpochybněn model "bezmužné" rodiny, který propagují některé feministky. Skoro jistě nejde o gay film, oba mladíci potřebují lidskou blízkost a objetí, jiskření vzájemné erotické přitažlivosti ale nevidíme. Ani zařazení do queer problematiky nesedí: není tu společenské odmítnutí a vyloučení "podivného, zvláštního". Postavy filmu ve své samotě takové pocity třeba subjektivně prožívají (a v tom s nimi...
