Recenzi napsal/a Václav
Klasikou silně a dobře inspirovaný obrázek letního oparu nad jezerem, příběh o procitání dospívajícího kluka, o pocitech a voláních, také o slzách, že všichni už žijí (a milují se), jen já ne... a také o strýčkovi, který velmi dobře chápe, protože má tutéž zkušenost, nezapomíná ale, že je strýčkem. "Tenhle dům je jako rodina. Některé věci vysvětlit buď nelze, nebo se úplně vymykají logice. Musíte je přijmout, jaké jsou." Dolan je ještě dětsky oplácaný a roztomile herecky nešikovný. Od těch dob zhubnul.
Tři neurotičtí gayové kolem třicítky se vypraví z Paříže na dovolenou do rakouských Alp. A řekněme rovnou, že tenhle film prostě nefunguje. To se stává, že humor, narážky a hlášky, které vznikly v malé uzavřené skupince propojené společnými zážitky i vzájemným lidským naladěním, nezabírají, pokud se přenesou před širší publikum. Zabírat ani nemohou, k pochopení chybí právě ony společné zážitky i lidský soulad. Zřejmě právě tohoto omylu se dopustil i rakouský režisér Patric Chiha. Humor je v jeho filmu vystavěn na dvou okruzích témat. Jednak na interakci hlavních postav, které přijíždějí ze světového velkoměsta, v podstatě...
Klíčem k filmu je osobnost spoluautorky scénáře, literární vědkyně, germanistky, překladatelky a spisovatelky Radky Denemarkové. Její literární práce jsou intelektuální konstrukty; jak i tento film dokládá, mnohdy působí tézovitě a agitačně, logika a působivost dramatické linie jsou potlačeny jako méně podstatné. Denemarková se považuje za bojovnici za nápravu postavení znevýhodněných společenských skupin, v rámci toho také za feministku: nepochybně jí opravdu je. Připomeňme si i, že je autorkou rozsáhlé monografie o Petru Léblovi. Jako gayové se pochopitelně zaměřujeme na postavu gaye Tonyho, pro tvůrkyně je ovšem hlavní postavou Ema, žena trpitelka, která se cítí být necitlivým panovačným...
"Co je, je špatné," charakterizuje Čapek komunistickou agitaci ve slavném eseji. Také tvůrci tohoto filmu se řídili stejnou zásadou. Příběhy z nápravných zařízení pro mladistvé se točí jako na běžícím pásu, úspěch je zaručen tím, že citlivé duše se vždy rozteskní, vlastně právem, protože ať se tam někdo ocitne kvůli svým lumpárnám, nebo jen nepřízní osudu, vždy je to handicapující start do života. Vše, co jste viděli ve kterémkoli takovém filmu, uvidíte i zde, a tvůrci nadšeně přidali i pár vlastních nápadů (že by vychovatel zasypal chovance zaživa do hrobu, to mi v rámci žánru přijde...
Pro středoevropského diváka budou postavy asi příliš jednoznačné až schematické, děj příliš přehledný, možná až čítankový, ingredience (nemoc, prostituce, násilný atak homofobů, droga, smrt) příliš silné. Přesto jde o upřímně vyznívající a proto působivý příběh o lásce a (ne)schopnosti ji vyjádřit, o tom, že uzavření se do vlastních trápení a nekomunikace působí bolest těm, kdo nás mají rádi. Jak zmiňují ostatní, film je nezvykle krátký, není ale důvod k výtkám. Měli snad tvůrci svůj příběh rozmělnit a oslabit, jen aby se dostali na obvyklou stopáž? Řekli své a skončili - kéž by tohle všichni filmaři dokázali.
Každé zfilmování literárního díla je risk, protože nástroje sdělení jsou v obou případech velmi odlišné. Cunnigham si zřetelně chtěl ohlídat, aby při zfilmování utrpěl jeho román co nejméně, takže si scénář napsal sám. Ačkoli je zkušený literát (a tvůrčí psaní i vyučuje na univerzitě), šlo o jeho první práci v roli scénáristy. A režie připadla umělci zkušenému zejména na divadelních a muzikálových scénách. Z obou důvodů není výsledkem typický převod románu na plátno, předloha je na pozadí řeči filmu stále dobře zřetelná. Cunninghamův román (i film) je vystavěn na hypotetické trojici dvou mužů a jedné ženy, které propojují...
Rodiče se soustředili na své nové malé sluníčko, roztomilou holčičku. Že se s jejich pubertálním synkem něco děje, že se trápí a ve škole ho šikanují, jim uniká, dokud... ale, jak se v takových veledílech sluší, úlevný pláč se nakonec dostaví. Prvotina holandského režiséra, která je (podle IMDB) určena k projekci ve školách. Opravdu podle toho vypadá - stokrát omleté téma podané stokrát omletým způsobem. Pokud budou školáci a středoškoláci krmeni takovým materiálem, začnou gaye (opět) nenávidět.
Synka nebaví koukat na fotbal a lít do sebe pivo - není on teplej? Co ho takhle otestovat návrhem služby v armádě, v nejhorším by ho tam mohli opravit... Burani jsou všude stejní.
Jako ohmataná fotografie ze starých dobrých časů, tak působí tenhle film. Dětství se pomalu přetáčí do puberty, prázdniny na venkově, typické zážitky, typické figurky, typické situace, první záchvěvy... Možná to působí neuměle, ale třeba je to záměr... myslím, že vyšel.
Moc milá amatérská parodie na časy reálného socíku včetně kšeftu s pod rukou šířenými videokazetami s (příliš) amatérsky dabovanými filmy - ty neumětelské překlady, ty tupě znějící neprofesionální hlasy rychlodabérů... Džízis... Nesmí nám vadit, že i gay linie je parodií.
Dva spřátelené konvenční manželské páry kolem čtyřicítky, společná dovolená v pronajatém domě u moře. I když po těch letech manželství láska ještě úplně nevyprchala, zpod navyklých a formálních projevů přízně probublávají nedodiskutovaná témata, neuzavřené spory, nenaplněná očekávání, všechny ty kompromisy, které bylo nezbytné přijmout. Vlastně ale ještě není úplně pozdě, vrátka se teprve začínají uzavírat. Ještě by se dalo začít znovu. Tím novým je pro psychoanalytika Mattea vzplanutí ke klasicky krásnému mladému synovi jeho přátel. Nijak unikátní téma ve filmu, literatuře i v životě. Unikátním rysem Il compleanno je ale velmi nezvykle nastolená otázka morálky: hned v úvodu odkazem...
Gayská obětí, polibky a intimity za zvuků wagnerovské hudby, to je hodně nezvyklé. Bylo by zajímavé, jestli si někdo něco takového opravdu cíleně vyzkoušel: tahle muzika se se svou pompézní monumentálností k intimitám moc nehodí... Tím ale všechna mimořádnost končí. Film o rodině Wagnerů je příkladem těch nejtuctovějších filmů, které mají za úkol připomenout a popularizovat historické osobnosti či události. Důraz na dobové kostýmy a dobová prostředí, co nejjednoznačněji vykreslené postavy, jejich prostinké dialogy, co nejjednodušeji popsány jejich myšlenky, motivace i činy. Úkolem diváka není přemýšlet, ale bezvýhradně přijmout takovou interpretaci osobností a událostí, jakou tvůrci (či financiéři) považují...
Na CSFD se dočteme, že scénář napsal Lee Galea v patnácti letech. Umožňuje to pochopit základní problém: pokud je hlavním postavám dopřáno i třeba jen trochu radosti a štěstí, je to jen proto, aby následoval ještě hlubší pád. Pubertálně hyperkritické oko scénáristy vidí velmi ostře všechno špatné, zatímco vše hezké je samozřejmé a nestojí skoro za zmínku. Výsledkem je, že zpočátku milý příběh adolescentních gayů se proměňuje ve stále temnější story končící tragédií. Hrdinové nenarážejí na homofobii, jak by se dalo čekat: skoro všichni kolem přijímají po prvotním překvapení jejich orientaci s pochopením, udánlivý homofob se v závěru omlouvá. Zdrojem...
Některé společenské jevy jsou dostatečně skličující samy o sobě, vůbec není třeba, aby je dál zveličila a "rozmázla" senzacechtivá novinařina, natož pak neumětelští neumělci v dílech problematické úrovně. Dětská prostituce mezi takové jevy rozhodně patří. Lze si představit, že hodně z toho, co vidíme ve filmu Świnki, se opravdu mohlo stát, jen byla nejspíš poslepována řada osudů a řada senzačních novinových zpráv dohromady, aby výsledný guláš měl ten správný říz. Kořenilo se tak dlouho, až se překořenilo, zejména hlavní postava tím narostla do neživotné, schematické podoby. To nejméně důvěryhodné na filmu je, že takhle chytrý kluk s tolika hodnotnými zájmy...
Velmi efektně odvyprávěný příběh o síle manipulace. Za slabinu může být považována přeexponovaná postava manipulátora: podle toho, jak si kamera vysloveně pochutnává na mimických kreacích a gestech herce, odpovídalo to režijnímu záměru. Je ale možné, že v maďarské společnosti se takový typ ještě vejde do mezí normy. Přirozeně působící postavy matky a syna jsou s ním ve značném kontrastu, který snižuje věrohodnost příběhu, krom jiného i proto, že jsou příliš snadnou kořistí. Homosexualita zde slouží jako jedna z jednoznačně záporných charakteristik postavy a jako příčina tragédie. Film pochází z roku 1989, přičemž maďarská společnost měla tehdy...
Agitka, která nechtěně potvrzuje, že Němci mají opravdu unikátní talent chystat sami sobě situace, které je po pár letech donutí zvolat "Jak jsme mohli být tak slepí?" Malér je, že do těch situací vždycky zatahují i jiné. Na druhé straně zobrazení tupých a arogantních nástrojů českého státu nemá chybu.
Slaďounké, hebounké, blbounké. Brát to vážně, to nejde, a smát se tomu by bylo neslušné vůči tomu roztomilému králíčkovi.
Krom toho, že přivést si naprosto každý večer domů jiného cizího člověka jako partnera na jednu noc, to asi až tolik lidí neprovozuje, působí Antarctica jako hraný dokument, možná reportáž, o hledání partnerů v gay Tel Avivu v okruhu gayů kolem třicítky. Nejprve jsou hledáni partneři na noc, pak na déle, v závěru dosahují postavy většinou stavu "nalezeno". Potom by jistě mělo následovat "nalezené spotřebováno a hledá se dál", ale to by vznikl film bez konce, takže ho tvůrci raději ukončili v nejlepším. Ačkoli film nemá pozoruhodnější děj, lokaci, postavy, a ani cokoli jiného, a - dost násilně - vložené...
Náhodné seznámení dvou kluků a hned po něm road trip. Na jeho začátku praštění rodiče, na konci toporné sblížení s bratrem, mezi tím spousta sexu na všech možných místech, včetně nočních propletenců ve třech na mořském břehu. Taky kus duchařiny, která v běžném příběhu vždy ukazuje bezradnost. Bohužel chybí příběh, gradace, celková soudržnost, na postavách je zajímavé jen to jedno. Občas se vynoří dramatická hudba, která naprosto neodpovídá fádnosti příběhu. U režiséra jsou vyzdvihovány hlavně festivalové úspěchy - aha.
Velociraptor cílí na gaye teenagery, kteří chtějí vidět příběh svých vrstevníků, případně na kolegy poněkud efebofilní. Dva blízcí kamarádi, HM a HT, u HM narůstá touha, u HT zvědavost, zájem o experiment i chuť kamaráda nezklamat. Obratné slovní tanečky, při nichž oba se snaží přiblížit toho druhého k posteli (v tom je film vysloveně učebnicový), ale taky velká ohleduplnost, aby HT si mohl zachovat nedotčenou tvář hátéčka, a hlavně usilovná a dojemná snaha nic nepokazit, aby přátelství neutrpělo. Neutrpí, jen je příliš těsné na to, aby jim dovolilo prožít spolu opravdu spontánní milování. Vůbec to není špatně, milenec se dřív...
