Recenzi napsal/a Václav
Po druhém a posledním marném pokusu dokoukat až zvrhle bezútěšný chilský film Nunca vas a estar solo *) bylo přepnutí na tohoto raného celovečerního Ozona ponořením do studánky čisté vody. Černá crazy komedie přinesla ohromnou úlevu, náznakem Lédy s krysou počínaje. Ozonova oddaná láska k vyšší střední vrstvě je prostě neumořitelná. Dalším zdrojem nezkaleného potěšení bylo pitvání filmu diváky na IMDB. Někteří - spíš ti zámořští - se snaží brát Ozonovy škleby vážně a zaumně se dobývat do jeho tajných sklepení: stávají se tak potenciálními figurkami jeho dalších filmů. To by se Čechům s jejich vnímavostí pro...
Jedním z výmluvných příznaků zdaru filmu je, jaké myšlenky a debaty u diváků vyvolá. V tom ohledu se nad Hombres de piel dura spíš vznášejí otazníky. Jde o naprosto nešťastný propletenec dvou linií: osudů pedofilních kněží, kteří své vášně nezvládli, s osudem mladého gaye Ariela, který sám byl jedním z kněží zneužíván, aby pak na argentinském machovském a homofobním venkově nesmírně obtížně hledal citové a erotické naplnění. Scénárista a režisér Campusano tak jednak u nezasvěcených diváků znovu relativizuje rozdíly mezi homosexualitou a pedofilií, jednak v nich i přiživuje staré teorie o svedení jako možné příčině homosexuality. On...
Když se pod prezentací filmu na CSFD rozezní bekot a mekot cinesnobíků, jak se stalo i pod Genèse, obvykle můžeme čekat to nejhorší. V tomto případě naštěstí tak zle není. První dva příběhy jsou velmi silné, třetí dojemný, žádný ale není pro film vysloveně klíčový. Více jde o sérii epizod, situací a pocitů, z nichž sestává hlavní díl vkladu, který věk teenagera pro další život člověka znamená. Méně důležité zůstává pominuto, nevysvětleno či nedopovězeno. Scénárista a režisér Philippe Lesage je pozorovatel, který podstatné momenty dokáže vyhmátnout, načíst a dostat na plátno se všemi odstíny motivů, chování...
Leckdy to vypadá, že když se nějaké dílo nepovede, pořád ještě lze zkusit zachránit je tím, že bude označeno za "nezávislé", a doufat, že v nové škatuli se prodá aspoň klientele, pro niž nálepky jsou dostačující hodnotou. Kdyby film Vacationland vznikl jako začátečnický projekt, dal by se považovat za příslib do budoucna, protože dva tematické okruhy, které se snaží propojit, dospívání gaye a beznadějný život v chudinské čtvrti, nejsou snadné, a odvahu je třeba ocenit. Tenhle film ovšem vznikl jako šestnáctý po sedmnácti letech práce režiséra a spoluautora scénáře, Todda Verowa (nar. 1966). Jestli Verow ani...
Ve druhé polovině devadesátých let Berlín příliš optimistickým městem nebyl. Byl to zvláštní mezičas, kdy nadšení z pádu Zdi odeznělo, ale lepší život pro Ossis se zdál být teprve daleko na obzoru. Západní část poznamenávala počínající omšelost, protože spousta peněz tekla na východ. Jako u nás, i mnoho východních Němců, uvyklých, že vše nařídí a zařídí stranovláda, netušilo, co si s novými možnostmi počít, a rodila se ostalgie, již Wessis chápali obtížně. Čím nižší společenská etáž, tím méně nadějí a optimismu. Někam do dolních etáží umístil scénárista a režisér Pierre Sanoussi-Bliss skupinu gayů kolem třicítky, jejichž...
Anotace i trailery vyvolávají obavy, že už zase uvidíme politicky motivovaný film o kněžských neplechách. Svěží je, že opak je pravdou: jsou to spíš naivní a legrační kněží, kdo je skoro (a snad jen neeroticky) zneužíván chovanci chudičkého církevního útulku pro opuštěnou mládež kdesi v argentinském zapadákově. Kluci, věkem někde kolem přelomu dětství a puberty, si užívají při fotbalu, hrách všeho druhu, na výletě, při dětských čuňačinkách. Na vychovatele spíš zdvořile dlabou a hledí těžit z jejich slabůstek. Scény, kdy starší kluci v kostele při otravném kázání senilního kněze onanují a seanci ukončí slovem "Amen", nebo scény s puberťáky zhulenými...
Hledat ve filmu gay obsah by opravdu bylo zbytečné, jak trefně uvádí předchozí recenze. On se dere před oči sám, když hned v první scéně si gay chystá věty, jimiž se vyoutuje před kamarády. A většina jeho interakcí s ostatními postavami je pak tak či tak určena jeho skrývanou orientací. Ve filmu skutečně neuvidíme nic objevného, přesto nejde o produkt sériové pásové velkovýroby: Dramarama je nízkorozpočtový film, který se odehrává s pouhými šesti aktéry v téměř jediném prostředí. První závany reality do ochranného skleníčku středoškoláků i gay dimenze příběhu jsou docela věrohodné, některé momenty, např. vztah postav k náboženství či...
Filmy a knížky se snažím nasát na jeden zátah, pak je dojem nejsilnější. Proto spíš pomíjím seriály: u nich to nejde snadno. Ondrova chvála Merlího mne ale zlomila. Dojmy z první série: Středobodem "dospívacích" filmů a seriálů logicky bývají mladé postavy; dospělí spíš sekundují. Zde stojí v popředí nemladý už učitel. Z masové tvorby normalizačních let pamatujeme kult plešatých pupkatých funkcionářů. Merlí však naštěstí není žádný Bavor ani Pláteník: dělá chyby, spí s mladšími ženskými a čile jim zahýbá, je to on, kdo je v profesorském sboru zdrojem pozitivních vzruchů. Filmový zralý pan učitel tedy nemusí být...
Parádní připomínka časů, kdy svět voněl nadějí. Mnoha nadějemi. Kousek z hezké divácké recenze na IMDB: "What a charmer. The colors, the snippy come-backs, the cute faces, the hot bodies. The denial. The temptation. The regret. The new beginning. The music. The friendship. The risk. The recovery. The dance. The comedy. The lilting bittersweet sadness."
Výslovné vsazení děje do časů nástupu marxistického prezidenta Allendeho k moci určitě není náhodné. Můžeme předpokládat, že film má být podobenstvím o tehdejší chilské společnosti. Chilské události byly (i) jedním ze sovětských pokusů o vychýlení rovnováhy bipolárního světa, takže informace o nich máme převážně jen z propagandy jedné či druhé strany. Poselství, které se tímto filmem vysílá do světa, je hodně zašifrované, a o tom, jaké naděje či obavy si s Allendem opravdu spojovaly různé vrstvy tamní společnosti, nevypovídá dostatečně sdělně. Část gay diváků je euforická z mnoha otevřených scén s mužskou nahotou a HM erotikou, jenže...
Zařadit Bad Education mezi komedie, to chce právě ten specifický druh trpkého humoru, s nímž jsou ve filmu předvedeny vyčpělé pindy tzv. veřejných činitelů a další rmut veřejného života. Humoru, s nímž je zobrazeno, jak hlavní postava s rutinérskou machou řeší konfliktní situace, buduje a udržuje své postavení a ovládá všechny kolem sebe, kupuje si je i zastrašuje. Humoru, s nímž je vykresleno její narcistní sebešlechtění a sebeláska. V postavě Franka Tassone jako bychom viděli koncentrát našich Kolibříků, Mazánků a Pupíčků. S tím rozdílem, že Tassone se nakonec opravdu ocitl tam, kde měl. Jenže v...
Když odejdou rodiče, mnohdy si uvědomíme, kolik jsme si toho s nimi ještě chtěli říci (obvykle to hlavní), ale už jsme to nestihli či nedokázali. V Tiger orange dva bratři z kalifornského zapadákova řeší po smrti otce nejen neuzavřené vztahy k otci, ale zejména vztahy vzájemné. Starší a konzervativnější Chet z městečka nikdy neodešel, přizpůsobil se otci i okolí a život gaye si naplňoval kradmými vztahy. Mladší a podnikavější Todd záhy unikl do velkoměsta, žil naplno, ale existenčně nikdy nikde nezakotvil: když se vrací domů, má velké problémy vtěsnat se zpátky do venkovských poměrů. Bratři obtížně...
Spousta manter dneška dostává v tomhle filmu po hubě, elegantně, s grácií, trochu i láskyplně, když jsou vkládány do úst nejednoznačných postav a drmolivě hlásány jako věčné pravdy, o nichž se nepochybuje, přičemž ale sami mluvčí nejsou schopni řešit elementární životní úlohy. Ač se řeč (hodně moc řečí) vede kolem spousty témat, to hlavní se vine celým filmem jako červená nit: strach ze samoty. Obraz stírání hranic pohlavních identit (a z něj plynoucí neživotné konstrukty bez perspektivy - viz závěr) je některými diváky (zejm. IMDB) nadšeně vítán, jinými proklínán. Obě strany si přitom nevšimly či nechtěly...
Příběh vydržovaného kluka, který přestárnul, umožňuje naservírovat divákovi náramná dramata, tuny vášní, tsunami morálního souzení, bouřlivé erotické scény, kriminální zápletky... Umožňuje, není to ale případ tohoto indie filmu. Ne špatné řemeslo, ne špatně zahráno. Hlavní, morálně nejednoznačnou linií děje je, že vytěsňovaný "boy" to nevzdá, sehraje obrannou partii a sehraje ji dobře. To je bohužel vyváženo místy až prkenností (např. postava Petra), a také generalizujícími důrazy na prázdnotu a povrchnost života gay komunity. Se žádnou postavou nemůže divák hlouběji souznít, vzít ji za svou. Nevzrušující příběh, nevzrušující postavy, nevzrušující scény. Teprve...
Vzat v širších souvislostech, patří film Wo willst du hin, Habibi? k těm, kde se tančí poněkud předčasně. *) Vzat sám o sobě, jako ryze individuální příběh, je mile dojemným vyprávěním, které nezkazí náladu, a na jehož hlavní postavy se dobře kouká. Byl uveden v létě 2015, vznikal tedy v době, kdy svět působil krapet rozjásaněji, než dnes. Tak rozjásaně, že tvůrci neměli za nutné vysvětlit, kde vzal Ibo na pokutu a Ali na stánek. Chybí také opověď na otázku, jakou cenu a perspektivy má kamarádství založené z jedné strany na erotické touze, která z druhé...
"Więc to nie tak jak było w książkach", zpívával polský šansoniér Grechuta (když mluvíme o polském filmu), a na druhém konci světa Simon a Garfunkel: "I hear words I never heard in the Bible". Posledních pár kroků do dospělosti nebývá snadných a leckdy se do nich nechce. Zvlášť, když realita, s níž je mládí konfrontováno, je někdy i hodně vzdálena od učebnicových mouder a od pouček řemeslně-rutinérských mentorů. Citlivějším jedincům dá těch posledních pár kroků zabrat, a někteří je, bohužel, nezvládnou. Režisér a scénárista Jan Komasa si vybral dobré a silné téma, které je sdělné samo o...
Vidět zralou práci Etienne Kallose, Die Stropers (2018), a najít k jedné z jeho prvotin, krátkému filmu Doorman, na CSFD údernou recenzi uživatele xxvasa: "odpad! pycarna o buznach, ble", to člověku vžene Doormana na obrazovku přímo silou. Jde o mikropříběh o tom, jak se nekompatibilita společenského postavení dvou kluků přenese díky nezralosti jednoho z nich do nekompatibility v jejich vztahu, ačkoli postel společenské rozdíly teoreticky stírá. Kallos - na začátku dráhy - se asi pokusil dostat do krátkometrážního formátu o maličko víc, než je přiměřené, leccos mohlo být vystřiženo, ale výborný výkon představitele titulní postavy drží...
Nádherně natočený a zahraný film, kdo by však čekal některou z obvyklých podívaných pro gaye, ať vzrušující, ať zábavnou, ať dojemnou, bude hořce zklamán. Ostatně, gay obsah je skutečně omezený, jak v komentáři zmiňuje petr12: má význam pouhé ilustrace, ale natolik důležité, že Die Stropers místo ve zdejší databázi náleží. "Solitude is a sickness. Do not be a part of a community that loves you is a disease," říká v jedné ze silných scén otec. Právě to je nejspíš klíčem k pochopení filmu. V časech prvních kolonistů, kteří přicházeli do drsného neznámého prostředí a postrádali většinu životních...
Hned úvodní fekálně veselá scénka napoví, že tentokrát se vypravíme jinam, než mezi vystajlované městské středoškoláky s iPhony, obalovou technikou Calvin Klein a rafinovanými přípravky proti černým tečkám. Ostatně, filmařské a literární výpravy za homofobií směřují k venkovanské zemitosti velmi často *). Středometrážní film Dòst je spíš studií určité situace, o propracovanějším ději se mluvit nedá. Je ale nesmírně přesvědčivý, také díky tomu, že homofobní motiv slouží jako jedna v řadě charakteristik dost nenadějného života chudší vesnické omladiny, včetně připomenutí poznatku, že obezita je nemocí chudých. Pozornost je soustředěna na Alka, hátéčko, jehož...
"Toto se opravdu stalo. Vážně ... Opravdu ano.", píše se v úvodních titulcích, a potíže s tím mají i diváci na IMDB. Ale opravdu, k tomu už přeci párkrát došlo, že se dva hezcí mládenci, málo přes dvacet, pomilovali v hotelu (a pak ještě na spoustě dalších míst), dokonce tak pěkně, že to stálo za poznámku "To jsem předtím neviděl ani v pornu." To snad není k neuvěření, že ne? A zbytek příběhu... jeden to vezme jako jednoduchou, ale zábavnou a roztomilou parodii na špionážní story, druhý to vezme vážně: i to se občas stane, že někdo nepochopí. ...
