Recenzi napsal/a Václav
Mocinky optimistické. Ale snad je to dobře, aspoň kvůli těm dětem.
Už věk hrdinů manifestuje, že před sebou máme další remake Romea a Julie, tentokrát homoerotický a multikulturní. Základní příběh celkem funguje, kluci jsou příjemní a docela přesvědčiví, nechybí napínavost a gradace děje. Bohužel, zatímco renezanční dramatik si mohl dovolit dopřát svým hrdinům alespoň jednu naplněnou společnou noc, v dnešní době, která se tak ostentativně chlubí osvobozením člověka, už by to nebylo salonfähig, neuvidíme víc, než polibek, spíš dětský. Film je zřetelně určen hlavně k projekci středoškolákům, nad nějakými teplými čuňačinkami by se páni rodiče mohli pohoršit. Natož mimoevropské publikum... Je nepochybné, že dojímavý milostný příběh není cílem, ale...
Nikdy jsem se nedostal k transgender téma tak blízko, abych věděl víc, než obecné informace. Přesto jsem s Nånting måste gå sönder neměl jakékoli problémy. Umožňuje to obsazení: Andrease, údajně kluka s rozostřenou sexuální identitou, hraje jasné, byť maličko zjemnělé hátéčko, Sebastiana, údajnou dívku v klukovském těle, hraje skutečná dívka, po čemkoli klukovském na ní není ani stopy. Proto scény jejich vzájemného sbližování a intimit působí převážně jako klasický HT příběh. Najít kluka přesvědčivě ženského vzhledu, který umí hrát, navíc psychologicky náročnou roli, je těžko možné, a takovéhle pojetí umožní podat většinovému divákovi hodně nezvyklé téma, aniž by se...
"Pro lásku Boží! Zarazte ho, než natočí další film!!!" říká o režisérovi jeden divák, a jiný si libuje, že "The Nature of Nicholas je jedním z nejkreativnějších a nejinovativnějších filmů, které jsem za dlouhou dobu viděl." Myslím, že obojí je mimo. Dvanáctiletý kluk, který žije sám s matkou tak blondýnovitého ražení, se samozřejmě ke snům a představám utíkat musí, jinak by to nepřežil. Převádět dětské představy a jejich prolínání s realitou na plátno, to v české kinematografii patří k léta budované tradici, téměř výhradně jde o slaďoučké obrazy idealizovaného dětství, nejednou jsou tak sladké, že je z nich...
Vůbec nepřekvapí, že Stadt Land Fluss budí tak rozporuplné reakce, zde, stejně jako na IMDB: anotace k filmu jsou naprosto zavádějící, a kdo čeká slibovanou love story zemědělských učňů, dokonce snad opravdu drama, je nutně zklamán, mladické rurální porno se nekoná. Filmografie Benjamina Cantu ukazuje, že jeho oborem je sociologicky orientovaný dokument, a film vychází ze stejného základu. Gay příběh není hlavním, ale pomocným, opěrným tématem, na němž je posazeno to hlavní: pohled na perspektivy mladých lidí na troskách zemědělského podniku z dob bývalého režimu (a zobecňovat lze, samozřejmě, do ještě větší šíře) - těmto mladým je film...
Humor pro penzisty-pivaře. Raději ne.
Stockholm osmdesátých let, v partě kamarádů (kamarádů v životě i v posteli) jednoho po druhém neúprosně vybíjí AIDS. Na ústřední dvojici kluků, kteří do děje vstupují ještě jako teenageři, a kteří si naplněný život gaye museli na svých rodinách vyvzdorovat, jeden z nich za cenu zavržení, je tragičnost situace zobrazena zvlášť drásavě, v závěru ale i s náznakem naděje, bohužel už jen pro jednoho z nich. Pokud jsme v seriálu De halvt dolda už nahlédli pod pokličky v kuchyni režiséra Kaijsera a scénáristy Gardella, nebudeme překvapeni, že silný příběh je odvyprávěn silnými obrazy, z nichž některé nám...
"Nevěř nikomu přes třicet" - geniální výrok. Představuji si za ním zkušeného mága marketingu, pána s bříškem, pleškou a velmi kvalitním oblekem, někde kolem padesátky. Poslat tu myšlenku do světa po někom, jako byl Lennon, bohem políbený muzikant, ale boží člověk, to bylo snad ještě geniálnější. Dokud je člověk nepopsaným listem papíru, potřebuje vzory, scénáře, podle nichž odehraje roli, která se mu zalíbí, protože vlastní scénář zatím nemá - skvěle to popisuje Kundera v Žertu. Je dobře, když mu ve zdánlivě nonkonformním obalu přistrčí nějakou společensky konformní roli zkušený obchodník, existenčně závislý na fungující společnosti, než kdyby to byl nebezpečný...
Program vyrobený pro TV stanici ARTE je pozoruhodný hlavně líčením konkrétních fyzických útoků na gaye. Vedle toho přesnými čísly popisuje, jak hluboce je homofobie zakořeněna v různých zemích Evropy. Rozhodně neukazuje nic veselého, bohužel ale neříká, jak byly údaje pro blíže neuvedenou studii EU získány. Řekněme rovnou, že pořad není seriózním rozborem společenského jevu, který by se snažil o objektivitu a politickou neutrálnost, jak je u pořadů ARTE obvyklé. Politická tendence je zřetelná: Hollande fajn, Orbán fuj, jeden z předáků litevské pravicové vládní strany je homofob, Litva je proto snad nejvíc kritizovanou zemí v pořadu. Takhle jednoduchý svět opravdu není:...
Ani se nechce věřit, že tohle dokázal natočit sedmnáctiletý mladík s dosavadní zkušeností začínajícího herce. Pobaví, že scénář si pro sebe napsali sami představitelé hlavních rolí. Jasně chtěli předvést názory, životní styl, zájmy a starosti městských kluků svého věku, výborně si zvolili hlavní téma a dokázali od něj neodbíhat. Přeci jen je ale dostihla nezralost: pro to, čím příběh končí, nebyl důvod, příčinu viděli přeexponovaně, sedmnáctiletýma očima. Ale jako krátká prvotina a způsob, jak na sebe upozornit, je to výborné. S jedinou připomínkou: gay téma není přítomno jakýmkoli způsobem.
Komu se líbil italsky působící Serge v Les roseaux sauvages, rád se podívá i na Presque rien, kde Stéphane Rideau opět hraje jednu z hlavních rolí. Presque rien není nablýskané strhující drama, jde o skoro dokumentární záznam dozrávání osmnáctiletého mladíka. Na začátku hezká prázdninová romance, užívání sluníčka na pláži, večer milování a nahé koupání s místním klukem. Do pohody ale rychle vstupují stíny: depresivní matka, otec, který vymizel, pubertální sestra žárlící, že bráška prožívá lásku, o níž ona teprve sní, navíc, když brácha odejde, bude na všechny rodinné patálie sama... Vztah dost silný na to, aby přežil prázdniny, ne ale...
Když David Ondříček svou prvotinu Šeptej vystavěl na starém lidovém klišé "nemůžeš vědět, že jsi opravdu gay, dokud jsi si to nezkusil se ženskou", byl jsem udiven, že je mladý a vzdělaný člověk o věcech homosexuality tak nedostatečně informován, nebo je tak neomalený, že hloupý hospodský plk užije ke konstrukci lacině dojímavého příběhu i za cenu vědomé lživosti. A vida: on byl ve skutečnosti vizionář. Jak se zdá, éra obliby gayských příběhů mezi filmaři končí, a v nové éře vítězného tažení žen se bude dokazovat, že síla ženství dokáže i nemožné: vyléčit homosexualitu (v další fázi možná i rakovinu, ale...
S filmem mám opravdu problém. Je zpracováním reálného kriminálního případu sériového vraha, mladičkého sadistického pedofila a nekrofila, prý převyprávěním a interpretací reálných záznamů jeho výpovědí a deníkových záznamů. Myslím, že takový materiál patří do rukou odborné veřejnosti, kriminalistů a sexuologů, kteří ho dokáží vyhodnotit v souvislostech své odborné průpravy a praxe. Nikoli do rukou veřejnosti laické, pro niž musí znamenat šok (v horším případě jen senzaci) a vyvolat případně i neadekvátní reakce. Včetně toho, že poznatky z filmu laici nepřiměřeně vztáhnou i na jiné, nekriminální případy, na nepedofilní homosexuály atp. Anestetický "omyl", jímž tragický příběh skončil, by až příliš snadno...
Komu se líbil Thiedemanův film Last Summer o smutku dvou středoškoláků, které odloučí odchod na univerzitu, ten může Sur le départ považovat za francouzskou paralelu rozšířenou o pokračování: jak by to asi dopadlo, kdyby vztah neskončil. Jako Thiedeman, i Dacheux je inspirován vzpomínkami na středoškolská léta, a jak by ne, u většiny z nás to krátké období předurčuje schopnosti navazovat a budovat sociální vztahy všeho druhu, a (obvykle) ještě nezatíženi jinými prožitky, vnímáme intenzivně a ostře, všechno se děje poprvé. I Dachoux vzpomíná nostalgicky, zadumaně, a také jeho vyprávění je zdánlivě pomalé, i když s poetikou hodně odlišnou od té...
Řekl bych, že emancipace gayů postoupila natolik, abychom k hloupým machovským tatínkům mohli už být i trochu shovívaví. Pravda, ten legrační pán, zpěvák s repertoárem, který by zde nevzala ani Šlágr TV, se svého pubertálního synka s velmi zjemnělými rysy opravdu nemusel tak hloupě ptát: "Nejsi gay, že ne? To přeci, do pr..., není pravda?". Ale Jasper se mu zase nemusel tak strašně pomstít: jako ten chytřejší měl být velkorysejší.
Výborné řemeslo, výborně obsazeno, výborně zahráno (včetně dětských a teenagerovských rolí). Nad seriálem vidíme, že pro většinu zdejší TV tvorby jsou rozličné názvy exkrementů přejemnělými výrazy. Přesto nelze jenom chválit. Seriál zobrazuje řetězce kondenzovaného zla předávaného z generace na generaci, a zobrazuje bohužel právě jen to, což vede k jednostrannému, místy hodně přeexponovanému pohledu, ke zjevné účelovosti. V tom řetězení je navíc zakódována pochybená téze, jež nositele zla do nemalé míry omlouvá: nemohou za to, je to dědictví, je to výsledek výchovy nebo působení společnosti. To nelze přijmout, i v životě existuje k defektnímu jednání téměř vždy alternativa. Místy...
Hezky odpozorovaný a do filmu převedený kousíček obyčejného života (to "obyčejný" je maličká nadsázka), jenže právě to je problém: ve filmu nikdo nic tak obyčejného nečeká. Určitě jsou hezky zachyceny proměny chování a konverzace při přechodu z chatu do reálného kontaktu. Hledání a odvažování míry otevřenosti a vážnosti v konverzaci u stolu a na balkoně. Odlišnosti kontaktu ve dvou a ve třech. Pobaví ta rozpačitá chvilka, kdy se má od večeře přejít k tomu hlavnímu: kdo a jak začne? Scéna milování tím, že se snaží být decentní, toho k vidění nabízí málo, a jistě by měla být kratší. Klíčová otázka...
Umím si představit, že zidealizované představy o světě indiánských společenství (z nichž některá, dle pana Cílka, znají až 12 sexuálních orientací) mohou vést ke vzniku podobné pohádky. Pohádka je ovšem vystavěna na tom, že nereálné prvky uvede do uvěřitelného světa. Právě uvěřitelnost trpí: vše, co je příznačné pro tradiční indiánku, je zde jako kulisy gay příběhu použito příliš neobratně, příliš chtěně, přímo upatlaně. Což i jakoukoli pohádkovou poetičnost zvrací spíš v grotesku. Je možné, že čtenáři knižní předlohy, která byla takto zfilmována, najdou pro film víc pochopení. Rozumím i, že v zobrazení nahoty a prezentaci gay tématiky byl asi...
Beau travail okamžitě upoutá vizuály, které divákovi zprostředkují nádherné a atraktivní obrazy africké krajiny, stejně jako pohledy na vytrénovaná mladá mužská těla. Nemůžeme nevzpomenout na zlaté časy kinematografie, kdy ctižádostí filmařů byla krásná fotografie. Specifickou baletní estetiku nachází režisérka ve skupinových vojenských cvičeních, která interpretuje jako svého druhu symbolické rituály (ony jimi ostatně i jsou). Do kontrastu s jejich formálností a svázaností staví závěrečnou, postupně se uvolňující taneční scénu, spíš gag. S vizuálními vjemy skvěle koresponduje hudba, která je ne doprovodem, ale jejich neoddělitelnou součástí. Jakkoli pohled na spoustu postav a scén homosexuála určitě potěší, tvrzení, že...
"Režisér je opravdu pěkný chlap. A myslím, že svou první cestu do Brazílie si užil. Mimo festivaly s vnímavými diváky bude ale film asi k nekoukání." Tak ironizuje chilská divačka, která byla přítomna uvedení díla na brazilském filmovém festivalu. Ve skutečnosti to tak zlé není. Jen není každý nastaven na jistou manýru části (i) německé kinematografie, která si libuje v suchém, nezaujatém a popisném vyprávění bez nápadnějších efektů, které může působit sterilně, skoro jako odborná studie, a tím pro část diváků nudně. Pro temperamentní jihoamerické diváky musel být film očistec, zde v Evropě jsme již částečně vycvičeni. ...
