Recenzi napsal/a Václav

Nesmírně nesourodá kolekce krátkých filmů, jejichž pojítkem je téma homofobie v juniorských fotbalových týmech. V kolekci se setkávají školní práce těch, kdo jsou teprve zárodky budoucích filmařů, s filmy ostřílených matadorů, kteří mají za zády velké profesionální týmy a odpovídající rozpočty. Těžko se zahání otázka, jaký to má smysl. I otázka, proč je zacíleno jen na fotbal, když homofobie nepochybně bují i v jiných chlapáckých sportech. Asi někde vybyly peníze na granty a musely se svižně utratit, jak odhaduje petr12 u jiného filmu...

Krátký, spíš už středometrážní film začínajících autorů. Dojemný idealistický příběh o vztahu dvou bratrů. Homosexualita hraje roli nejspíš jen náhodou: autory asi honem nenapadlo jiné tajemství, které by nebylo podstatou zlé, které by bratři mohli sdílet, a nad nímž by se dal vystavět přesvědčivý příběh ochránce a chráněnce. Podobně, jako kdysi Bohdan Sláma vynalezl pro vesnického učitele vinu, která není vinou, ale pokání a odpuštění jsou působivé. Pěkná kamera, uvěřitelně zahráno, avšak na skutečné filmy této autorské dvojice si budeme muset ještě počkat.

Když dokonce nedojde ani na sex, hrozí to ještě daleko větším průšvihem, než sex nechráněný. A do toho Žižek *) na začátku i na konci... Ještě, že v Čechách jsou takové bouřky vzácností. Jediný celovečerní z pěti filmů Davida Moragase. Pokus o konverzačku, která by byla opravdu o něčem. Vzrušující oťukávání, poznávání i přetahování. Jenže divák by musel být dokonale prost jakýchkoli dalších vnějších podnětů i vlastních starostí, aby mohl a chtěl přes hodinu trvající přehuštěný koncentrát velmi osobních výpovědí a stále silnějšího erotického jiskření vstřebat na jeden zátah. A na to, aby se k filmu vracel...

Francie je známa tradiční masivní podporou své národní kultury, v tom i filmu. Vede to občas ke vzniku děl, která jinde by spíš nevznikla, která se nemusejí ohlížet na to, zda zájem mas diváků zaplatí náklady, jež jsou u filmu z povahy věci vysoké. Děl, která jsou intelektuálními konstrukty či manifestacemi tvůrčích schopností, leckdy jsou v některém ohledu třeba i vynikající, mluví se o nich na festivalech či v médiích pro fajnšmekry, avšak většina diváků zůstane ve svém myšlení, cítění a činech jejich shlédnutím nepoznamenána. Jours de France jsou jasně tento případ. Všechno je vypiplané: scénář (akceptujeme-li...

Jak píší kolegové, natočit na téma pandemie AIDS něco zásadně nového už asi nelze. Obsahově nového určitě ne, protože základem příběhu vždy budou dávno známé reálné skutečnosti. Prostor pro usilování však stále zůstává v oblasti nápaditosti a kvality zpracování, a zde patří Sa raison d'être spíš k tomu lepšímu. Téma AIDS se sice může zdát vyčerpáno, v každém případě to ale zásadní téma je, ještě dávno není vyhráno *). Příběhů, jak sedmnáctiletý Bill vzal na střední do pusy šestnáctiletého Franka, a jestli neumřeli, tak tam mají plné pusy dodnes, je také hodně, taky se o tom moc nového natočit nedá,...

Ve filmu ovládá nejvyšší patra australské společnosti tajné bratrstvo homosexuálů, podzemní struktura s podivnými chrámovými tanečními obřady. Bratrstvo je řízeno celebritami na úrovni ministra a senátora, soudce nejvyššího soudu a dalších. Na Mladíkovi, hrdinovi hlavní dějové linie, je předvedeno, jak spiklenci lapají do svých tenat nevinné hezké mládence, vychovávají z nich zištné homosexuální štětky a pro jistotu je nenápadně obklopují dalšími figurami, které z kluků tahají jejich skryté záměry a dohlížejí, aby se nevymkli. K pojištění vazeb a mlčenlivosti i mladíci jsou členy bratrstva, samozřejmě na nižších stupních hierarchie. V bratrstvu se homosexualita přenáší z otce na syna, se synem...

Snad i ty nejpokleslejší komerční stanice u nás přesunuly vysílání jihoamerických telenovel na pozdní noční hodiny, takže divák s dobrým spaním by mohl mít dojem, že je s nimi konec. Ve skutečnosti se takové věci točí dál, obvykle podle stále stejného vzorce: prostoduchý předvídatelný děj, umělé konflikty a ještě umělejší efektní dramata, divák není ani mikrosekundu obtěžován nutností přemýšlet, kde je dobro a kde zlo, nebo luštit snadno a rychle čitelné vyhraněné charaktery bez vývoje. Stačí usednout k obrazovce, vypnout mozek a otevřít pytlík s brambůrky. Mariposas verdes jsou bohužel natočeny podle téhož schéma. Kdyby byly...

Rozumných výstrah není nikdy dost, ale v tomto případě hysterický závěr vybízí k černému humoru. Podlehnout takovým pobídkám by však bylo neslušné. A ten kluk je tak pěknej...

Své reakce začíná na IMDB řada pisatelů sdělením, na kterém festivalu Locating Silver Lake viděli - a opravdu, tento indie projekt je typickým dílkem pro festivalové publikum. Uživatele běžných distribučních kanálů nejspíš zanechá chladnými. Na to, aby mohl nově či lépe něco sdělit k docela frekventovanému tématu lidí, kteří nedokáží poskytnut jiným štěstí, protože sami je v sobě nemají, by režisér a scénárista Eric Bilitch asi potřeboval sám mít víc odžito. Místo toho v závěru dovedl příběh do bizarních až drastických konců, které ze všeho nejvíc vypovídají o jeho bezradnosti. Bezradnost ukazuje i to, že až příliš...

Trefně vzpomíná v předchozí recenzi Zdeněk na dávnější hrozen německých filmů na téma "kluci/holky to chtěj taky". Get Lucky je ale mnohem výpravnější a nákladnější, edukativní záměr je daleko zjevnější. Obhroublý obšourný humor je bohužel těm filmům - minulým i současnému - společný. Potěší, že v Get Lucky je gay součástí HT party a prožívá svá "poprvé" spolu s ní úplně přirozeně, rovnocenně. A že mezi plavými Germánčaty se vyskytují i děti jiných etnicit a prožívají všechno stejně, jako ostatní, rovněž naprosto přirozeně, rovnocenně. Obojí bez upachtěně konstruovaných příležitostí pro korektnickou agitku. ...

Prokreslený portrét jájínka, který proplouvá díky sympatické tváři, milému chování a úzkostlivému vyhýbání se konfliktům. Kluka bez kloudnější lidské podstaty, který životní pravdy a rady hledá v obratně zobchodovávaných triviálních poselstvích asijských "mudrců", a (i) díky tomu svou práci a své vztahy dovede do hluboké krize. Režisér a scénárista Simon Amstell ve svém celovečerním debutu docela napínavě balancuje mezi pochopením i odmítnutím hlavního hrdiny, aby ho v závěrečných scénách totálně zavrhl. Nevábně vychází i pár dalších bizarních figurek z branže, kterou zná Amstel velmi dobře, protože se v ní pohybuje od třinácti let - cítíme, že...

Aby vyšetřil náhlou a nejasnou smrt svého syna, mladého gaye, snaží se policista Jean o rekonstrukci jeho posledních dnů tím, že je sám znovu prožije. Ve stejném prostředí, s týmiž lidmi, včetně zábavy v gay klubu, včetně sexu. Působí to velmi bizarně, pokud si však uvědomíme, že jde zároveň o líčení myšlení a pocitů někoho, kdo nečekaně ztratil velmi blízkou osobu (přežít vlastní dítě je možná to nejstrašnější, co může člověka potkat), dostává film hlubší význam. Ačkoli v základu je odvedeno vesměs slušné řemeslo včetně práce herců, jsou to problémy ve scénáři, díky čemu film, ať už...

Úvod působí jako přeexponovaná, skoro nechutná groteska, jedna každá postava - dobrý i zlý, agresor i oběť - je trapnosměšná do odpudiva, křupanské vulgární veselí je dolováno z každé věty, každého slova, každého gesta a grimasy. Až když jsou tvůrci dostatečně nasyceni líčením vidláctví svých krajanů, začnou se postupně z temné polévky vynořovat životnější kontury postav, divák, který se zpočátku měl otřásat zlým smíchem, je za ruku veden k soucitu a dojetí. Původně nejtupější a nejzarytější hovádko se pojednou omlouvá za stupidity, ba dokonce kárá tápajícího hlavního hrdinu "Kámo, měl bys být citlivější." Eddieho lampasácký tatík začne myslet a cítit,...

Diváka nad přebobtnalou produkcí filmů o zneužívání dětí duchovními nejednou napadne, že jsou děti vlastně zneužívány hned dvakrát: nejprve zvrhlíky k ukojení jejich choutek, podruhé - mnohočetně - k politickému boji, k profesionálnímu vymáhání odškodného (hlavně u katolíků je pořád kde brát) a k plnění filmařských kapes. Při tak urputném a jednostranném zacílení se myšlenka, že o děti tvůrcům ve skutečnosti až tak nejde, přímo vnucuje, a "kdo si ještě nekopl" z recenze Zola (níže) je naprosto trefné. Ozonův film, to je ale "jiný kafe". Zaměřuje se postupně na několik obětí, na dopady zneužití na jejich...

Nemá cenu mluvit o studentském filmu, jde o práci v mnoha ohledech vyspělou, a nemělo by ani cenu zkoušet spočítat, kolik českých filmařských "znamenitostí" by mělo znervóznět. IMDB odkazuje na dvě externí recenze, jejichž klíčové věty stojí za citaci: "Peacock is as colourful as its English title suggests." [Celluloid Paradiso], "Embracing a wonderfully unconventional approach, Ondřej Hudeček cements himself as a talent who demands our attention." [Cinema Axis]. Jedna otázka se ale vnucuje: čím právě Stroupežnický si vysloužil tak... tak... tak pobavený portrét?

Není úplně jednoduché vypsat se z dojmů z četby práce amatérského autora, dle všeho staršího pána, který se rozhodl vložit své zkušenosti a svá poselství do dosti dlouhé prózy (360 stran), což mu muselo dát hodně práce, a tuto prózu zpřístupnil na zdejším portálu na principu "ni zisk, ni slávu", bez nároku na odměnu či osobní prezentaci. Psát o nezištném daru gay komunitě, a současně neopomenout odpovědnost vůči čtenáři recenze, na jehož čas bude četba povídky klást nároky nikoli nepatrné. Děj zachycuje příběh první opětované a naplněné lásky dvacetiletého bratislavského studenta a vrcholí jeho coming outem před...

V myšlenkách se do dětství vrací asi každý, ať už s kladnými, ať se zápornými pocity. Postavit filmový příběh na kontrastu tísnivé přítomnosti a nostalgických vzpomínek na blažené dětství, to je prakticky sázka na jistotu. Podle všeho jí měl být i tenhle film. Líčení setkání dávných kamarádů, HT Antonia a HM Agostina, a jejich cesty ke společnému domovu z dětských let je sledem působivých, mnohdy hezkých a mnohdy poetických momentů a scén. Avšak k tomu, aby příběh držel pohromadě a tvořil přesvědčivou linii, chybí dostatečné osvětlení motivů postav a uvěřitelná logika jejich jednání, zejména v případě...

Děti je absolutně nezbytné chránit, ale "boj s pedofilií", spíše však "lov pedofilů", nabral nepěkné obrátky a nebezpečné směřování, do neštěstí byli mnohokrát uvrženi nevinní. • Téměř dospělá mládež je trestně stíhána za výrobu a držení dětské pornografie, když si při sextingu natáčí a mezi sebou vyměňuje vlastní erotická videa. • Téměř dospělá dívka dostala video, na němž podobně starý kluk, jemuž není vidět do tváře, onanuje. Policista se dožaduje, aby soud podezřelému nařídil, aby scénu zopakoval před ním, on, policista, prý z toho zaručeně zjistí, že na videu je podezřelý (jak se zdá, v příběhu...

Rok 1981, do Jihoafrické republiky pronikají Sověty podporované bojůvky z Angoly, mladí muži odcházejí do armády. Mezi nimi i mladičký homosexuál Nicholas. Tvrdý dril prosazovaný brutální šikanou primitivního untroficíra, vymývání mozků, stálý pohyb při dně fyzických i psychických sil. Obvyklé scény ze sprch, masturbace, nadržené kecy o ženských, chlast. Probublávající staré britsko-búrské animozity, rasismus, bigotní homofobie - buzeranti a komunisti jsou stejná pakáž, zničíme je všechny. Vzpomínky na první ústrky malého gaye v dětství. První platonické sblížení. Šikana a bitky mezi vojáky. Přesun na ohroženou hranici, první bojové střety, první nepřítel umírající před očima. Sebevraždy a drogy. Návrat domů mezi...

Prostředí nápravných zařízení pro problematickou mládež je filmařsky vděčné: morální dilema i atraktivní dramatické situace jsou k dispozici docela přirozeně a snadno, kdykoli je třeba. K tomu budí mladí lidé u diváků soucit, sympatie i naději, že snad všechno ještě není zcela ztraceno. Nádavkem: mládí má sex-appeal samo o sobě. Proto takových filmů vzniká mnoho, a zejména v minulosti jich bylo hodně natočeno i u nás. Scénárista a režisér Darko Štante prostředí nápravného ústavu využil s touž výhodou, jako jiní, přesto výsledkem není obvyklé klišé. Hlavní linie příběhu, střet dvou zcela protikladných postav, se vlastně mohla odehrát...