Recenzi napsal/a Marthos

Někdy stačí náhodné, letmé setkání a věci se dají do pohybu. Nic velkého, ale také nic špatného. A na oba herce je příjemné pokoukání ;)

Z tohohle jsem zůstal na větvi hodně dlouho. Uprchlíkem se může stát každý doslova přes noc. Stačí narodit se ve špatné zemi. A pak už se to sype jak domeček z karet. Flugt není žádná dojímavá storka, ale zcela reálnej příběh o lidech, kteří bojují o holej život v podmínkách, o kterejch nemáme ani tušení, jak šílený ve skutečnosti jsou. A taky je to silnej příběh o tom, jak najít ztracenej domov. Nad tímhle filmem fakt neváhejte ani vteřinu, všechna ta ocenění, který posbíral po mezinárodních festivalech jsou v tomhle případě naprosto opodstatněný a...

Nic nepředstírat. Alespoň na chvíli. Teď. Tam, kam nikdo nevidí. Nechat se naplno unášet nespoutanou fantazií a osvobodit se od vylhaného života "tam dole". Výborná miniatura, kde se neplýtvá zbytečnými slovy, všechno je řečeno obrazem a hudbou. Libanon má bezesporu velkej potenciál.

Dostat pivo, na které máte zrovna chuť je někdy... problém. Přestože seriál klouže spíše po povrchu a jeho cílem je především pobavit, najde se v něm poměrně dost zajímavých situací i myšlenek, jejichž hlavním úhlem pohledu je cit ze všech nejcennější – láska. Zároveň oceňuji, že se tu nenásilně a vcelku přirozeně propojují vztahové peripetie napříč věkovým i genderovým spektrem. A pak – Barcelona je prostě má velká srdcová záležitost ;)

Výbornej seriál. A strašně důležitej. O životě i umírání, o zodpovědnosti, o lásce a přátelství, o nepochopení a dávných křivdách, o době, která nepřála naději. Po filmařské i herecké stránce není co vytknout. Fakt mě to dostalo.

Srdcerváči jsou absolutní srdcovka. Komiks i jeho seriálová podoba. Postavy jsou napsané tak, že si je prostě nemůžete nezamilovat, zároveň každá z nich má svůj příběh, své velké téma. Svět současných teenagerů je v mnohém složitý, plný překážek, hořkosti, smutku, pocitů neporozumění a osamělosti. Alice Oseman dává naději, že v tom ale nikdo není sám. Že láska je jen jedna. A že štěstí je nutný jít (někdy) naproti.

Co se stane, když se mladinký následník portugalského trůnu rozhodne stát dobrovolným hasičem... Výborná parodie, která si prostřednictvím ireálného příběhu utahuje z tradičních pilířů evropského společenství – především z vážené královské rodiny, jejíž pád je, zdá se, pro mnohé nepředstavitelný. Film, třebaže v nadsázce, upozorňuje ovšem také na nejrůznější formy diskriminace a nerovnosti napříč genderovými či etnickými skupinami lidí. Zároveň je to film, který si na nic nehraje. Je vtipný, uvolněný, rozdováděný a v jeho roztančených rytmech brzy najde zalíbení téměř každý. A na André Cabrala je prostě skvostný pokoukání ;) (#Mezipatra2022)...

Absolutní pecka. Druhá řada hraje i na vážnější strunu, objeví se dokonce několik témat, která se nemohou minout s tím, co současný divák od podobného seriálu očekává. Postavy mají skvěle vypointované příběhy plné nečekaných zvratů a silných emocí, velký prostor tu vedle Otise (Asa Butterfield) a jeho okouzlující matky (Gillian Anderson) získává i jejich bezprostřední okolí – Eric (Ncuti Gatwa), který se musí rozhodnout, čí láska je silnější a opravdovější, Maeve (Emma Mackey), která se potýká se svou matkou, závislou na drogách, Jackson (Kedar Williams-Stirling), kterého jeho úspěšná kariéra vrcholového plavce dovede až k zoufalým činům,...

Psychologická sonda do duše člověka rozdrásaného vlastní (vnitřní) zbabělostí. Film je bezesporu cenný v mnoha ohledech, ať už mám na mysli tradiční maskulinní prostředí, v němž si není radno zahrávat s tolerancí a pochopením druhých, či to, že otevřeně popisuje nelehký život queer lidí v současném Rumunsku prostřednictvím reálných záběrů, přesto v něm cosi chybí a přebývá zároveň. Je zřejmé, kam režisér míří, ale tím, že se celý příběh vlastně odehrává jen na dvou místech (navíc mimo exteriér), nemá čím strhnout. Chybí tomu drajv, emoce, něco. Je to pomalá, téměř analytická polemika o svědomí, o životě ve lži, o tom,...

Být queer v Polsku, notabene na vesnici, kde si každý vidí do talíře, není nic záviděníhodného. Film rezonuje nejsilněji právě v těch okamžicích, kdy nastává zlom ve vnímání hlavního protagonisty – svobodomyslného Daniela, umělce, kterému dochází, že mlčení znamená konec všeho. Pravdy, svobody a lidské důstojnosti. Wszystkie nasze strachy je strhující drama o lásce, vině a víře. O tom, jak si uchovat vnitřní integritu navzdory nenávisti, která se šíří jako lavina. Tenhle film je prostě absolutní špica, od uchvacujících záběrů polské krajiny až po vynikající herecký výkon Dawida Ogrodnika. Jen málokdy se stává, že by člověk...

Každá hra má svá pravidla. Co když je ale všichni porušují? Bergerův film si provokativně pohrává jak s explicitní mužskou nahotou, tak především s typickou machistickou rétorikou, kterou podrobuje kritickým úvahám. V ryze maskulinním prostředí se pod rouškou na oko nevinných vtípků schyluje k vyjevování nepříjemných pravd, s nimiž nikdo nepočítal... Škoda, že film, navzdory tomu, jak skvěle začne, velmi rychle sklouzne k prázdnému tlachání, v němž je postupně znecitlivěno a umrtveno dráždivé napětí, které se mezitím slibně rozhostilo mezi jednotlivými protagonisty. Jako vzrušující přehlídka rozpálených mužských těl to ale funguje bez problémů. (#Mezipatra2022)

Cizincem v cizí zemi. Režisér Faraz Shariat si ve svém filmu klade poměrně závažné otázky týkající se společenské vyděděnosti, s níž se potýkají lidé s odlišnou etnickou identitou. Příběh dvou protichůdných mužů – nespoutaného Parvise, který, jak se zdá, přijal svůj druhý domov za něco samozřejmého a užívá si života, jak jen se dá, a charismatického Amona, uprchlíka uzavřeného ve světě obav a úzkostí – zaznamenává s až dokumentární přesností syrovou realitu současného Německa, v němž tito lidé stále hledají své místo na slunci. Futur Drei je film o odvaze, o touze někam patřit a být sám sebou. Ale jak...

Truchlivý příběh o tom, jak se věci (ne)mají. Mnozí zákonodárci se před kamerou bez nejmenších skrupulí předhánějí v tuposti, omezenosti, opatrnosti, oplzlostech a urážkách, domnívajíc se přitom, že hájí zuby nehty tisíciletou tradici. A zatímco na západ od nás je manželství pro všechny dávno vyřešená věc, v českých poslaneckých lavicích se neustále dumá, přemítá, uvažuje a naslouchá Jochovým, církvi a jim podobným zpátečníkům. Všem, kteří se podíleli a podílejí na tomto vyčerpávajícím boji náleží velké poděkování i obdiv. Za trpělivost a statečnost, s níž se, i za cenu nemalých fyzických a psychických ztrát, perou za práva nás, utlačovaných. ...

Tarik je muž plný bolesti a smutku. Jeho procitnutí je osvobozující, najednou už není důvod cokoli předstírat, lhát sám sobě. Proč ne. Stille Dorst je z rodu filmů, kde slova jsou k ničemu, vše podstatné sděluje kamera a herci. Problém je, že Mouad Ben-Chaib je (alespoň v mých očích) vysloveně nesympatický, zachmuřený chlap s orlím nosem a věčně nasupeným výrazem ve tváři...

Tenhle mikroseriál by byl fajn, kdyby měl lepší scénář. A taky nějakou žánrovou ukotvenost. Zpočátku je to vysloveně groteska, později (ve třetí sérii) se zdá, že by se z toho mohlo vyklubat výborné vztahové drama... ale pak přijde zbrklý konec a nic. Je to škoda, už proto, že se tu řeší poměrně nosná témata, která mě osobně připadají mnohem zajímavější než klasické filmy o coming outu. Za podívání to ale určitě stojí, je to v mnoha ohledech vtipný a Jim Newman je prostě strašně rajcovní daddy ;)

Drobná epizoda ze života dospívajících teenagerů, kteří teprve objevují sami sebe. Nic překvapujícího, ale občas je fajn u filmu jen relaxovat a nepřemýšlet nad těžkostmi světa.

Čtvrtá série krátkých francouzských filmů má i přes svou rozmanitost opět cosi společného – a sice porozumění. Navzdory mírně groteskním situacím, které někdy dosahují až (sebe)parodických nuancí (zejména v Sentiments distingués), probleskuje v těch mikropříbězích dneška i nepatrná melancholie, vědomí, že život není jednoduchý. Vlastně nemá ani smysl zvažovat, který z filmů je lepší či horší, každý má v sobě jiné odstíny... Je tu všechno, od drag show přes náhodná setkání lidí bloumajících ulicemi Paříže až po napjatý vztah mezi dospívající dcerou, rozvedeným otcem a jeho novým partnerem.

Ve všech ohledech pozoruhodný a formou zpracování zcela osobitý Dolanův celovečerní debut si zachovává svou výjimečnost především přístupem k zvolenému tématu, které bezpochyby svádí k tisícům dalších a veskrze fádních interpretací, jimž se ovšem tehdy ani ne dvacetiletý začátečník úspěšně vyhnul. Nahlédnutí do nelehké fáze dospívání pubertálního mladíka, hledajícího cestu ke své matce i přes permanentní vyhrocené averzní chování vůči její osobě, nabízí celou škálu definovatelných metafor, narážek a skrytých významů, výborně postihujících soužití dvou zdánlivě neslučitelných jedinců, z nichž ani jeden v zájmu vlastní pravdy nedokáže vyslechnout a pochopit toho druhého. Přecházení od komicky vypadajících žabomyších hádek k psychologicky...

Láska, to nejsou jen dva lidé držící se za ruce a šeptající si něžná slova. Patří k ní také slzy, smutek a osamění. I dříve neotřesitelné přátelství může utrpět významné trhliny, pokud se objeví někdo třetí. Francis a Marie o tom ví své. Když se do města přistěhuje Nicolas, sympatický a velmi pohledný mladík z vesnice, jedna katastrofa následuje druhou. Čím více Francis a Marie zápolí o přízeň nového kamaráda, tím více se vzdalují jeden druhému. Za nevinnými doteky hledají skryté významy a sebemenší náklonnost Nicolase k tomu druhému v nich vyvolává žárlivost. Ani jeden si však neuvědomuje, že Nicolas...

My dva a čas. Film, který poodhaluje a citlivě interpretuje nejintimnější sféry života gayů na pozadí syrově banálního příběhu náhodného setkání dvou mužů. Vtip. Melancholie. Magické fluidum prvních dní. Zranitelnost vlastního já. Nevyrovnanost se sebou samým. Vášeň. Strach z rozloučení, které musí přijít. Rozhovor, koncipovaný jako detailní analýza pocitů hlavních hrdinů, funguje svým způsobem cosi jako dokumentární vhled do současného queer světa a hloubkou svého významu výrazně překračuje hranice běžného vnímání reality. Film nenabízí jednoduché, přímočaré odpovědi, naopak si pohrává s protiklady a testuje, jestli i v dnešní době platí, že protiklady se přitahují. Jak vidno, tak ano. Navzdory času...