Všechny recenze
Máme oddělené pokoje, oddělené ložnice, oddělené životy. Víc oddělení už být nemůžeme. Herecký koncert Robina Williamse. Zároveň je to film o generaci těch, kteří nemohli nebo nedokázali být těmi, kým ve skutečnosti jsou. Nolan je člověk, který se stává obětí sebe sama, svého vlastního života utopeného ve lžích a přetvářkách. Zároveň je to ale člověk, který má alespoň teď, v šedesáti, dostatek odvahy na to, aby vystoupil ze svého stínu a začal konečně žít tak, jak si celý život představoval. Aby nalezl sebe, musí ztratit druhé. A o tom ten film je.
Tenhle kraťas klame tělem. Vzbuzuje příliš velká očekávání a to je jeho slabina. Ve skutečnosti jde o vcelku banální příběh ze studentského prostředí (sic!), který sice hezky vypadá (především díky fotogenickým hercům), ale z hlavy se vypaří tak rychle, že druhý den je problém si vzpomenout, o čem vlastně byl. Škoda.
Nerada píši recenze tohoto typu, ale toto se vážně moc nepodařilo. Problémem této série byl příběh, který je zvláštní, nesmyslný, plný zbytečných a nudných scén, mnoho otevřených příběhových linií bez dořešení. Herecké výkony na nováčky nebyly až tak špatné, herci se jistě snažili, ale prostě tam nebyla cítit ta skutečná chemie, bylo to jen slušně odříkané. Něco v této sérii ale musí být, neboť mně lákalo pustit si další díl i když jsem tušila, že to nikam nepovede.
Společným jmenovatelem všech filmů je strach. V prvním případě jde o krok do neznáma, alespoň pro jednoho ze zúčastněných. To samé, i když v trochu jiném úhlu, se týká také protagonistů druhého příběhu. Strach má samozřejmě Nidhal, mladinký emigrant z Tunisu, i Karim, hrdina posledního filmu, na nějž čeká nejdůležitější zkouška v jeho životě. Plni obav, rozpaků a vnitřního neklidu jsou Mac a August, jejichž přátelství balancuje na hraně neujasněných citů a sexuálních experimentů. Strach prostupuje také příběhem chlapce, který touží létat – hlavní roli v tomto křehkém intermezzu z (ne)dávné historie hraje ovšem dědeček, hrdina z první světové války....
Slaďounkej bonbónek. Ale kdo z nás občas nezhřešil. Ideální na odreagování, v okamžiku, kdy člověk touží vypnout a o ničem nepřemýšlet.
Budu trošku více kritizovat, než běžně dělám, jako např. včera u Unforgotten Night. Příběh takový mírně zmatečný, některé scény tam byly jako výplň, nijak příběh neobohacovaly a nikam nevedly. V Thajsku musí být tolik překrásných dívek, ale ty školní "fanynky", co jsou zabouchnuté do hlavního hrdiny, to je výkvět boubelek s brýlemi nebo liliputek s rovnátky a křivýma nohama. Pak se nedivím, že většina postav kluků v seriálu je na kluky ?? Tak, jako si na thajských projektech cením toho, že se snaží do celého světa přenést myšlenku, že kluk na kluky je zcela běžná...
Jako kočka a myš. Ale kdo je vlastně kdo? A jaká je pravda? Xavier Dolan zde rozehrává fenomenální herecký koncert – Michael v jeho podání není prvoplánový blázen, ale frustrovaný a talentovaný mystifikátor, který velice rychle získává převahu nad danou situací, nad dr. Greenem i nad sebou samým. Šokující závěr poskytuje odpověď na mnohé události, předcházející osudovému setkání obou protagonistů. Kromě jiného film disponuje nebývale fešným vizuálem, který je dílem vynikajícího kanadského kameramana Pierra Gilla.
Dolan? Dolan! Ano, je to jiný film, není tu téměř nic z toho, co lze objevit v jeho předchozích filmech, tedy to, co jej jako režiséra (ale i jako herce) katapultovalo mezi výstřední osobnosti s nezaměnitelným rukopisem... Dolan stihl za deset let osm filmů, každý z nich vzbudil pozornost mezi diváky i kritikou, řada z nich je (pochopitelně) cílená na queer publikum. Příběh jednoho dávného přátelství, tedy příběh Matthiase a Maxe, se ovšem vymyká už svým pojetím – jako by tu Dolan najednou zvážněl, přestal si nevinně pohrávat s lidskou přirozeností, nechal stranou všechny ty barvy, extravagance a podmanivé soundtracky,...
První dvě série jsou lehounké, víceméně vztahové epizody ze života jedné schwull partičky z Kolína nad Rýnem. Casting nebyl sice v některých případech úplně nejšťastnější, ale jsou to vlastně jen kratinké čtvrthodinky, takže se to v pohodě snese a navíc kamera je fakt luxusní. Třetí (závěrečná) série se naštěstí posunula dál. Drama mezi životem a smrtí, kdy se po brutálním napadení jeden z hlavních protagonistů ocitá v kómatu, vede nutně k zamyšlení, zda se opravdu cítíme bezpečně tam, kde jsme to až dosud považovali za samozřejmé. A také, jestli svým blízkým a přátelům věnujeme tolik...
Patrně jedna z nejpůvabnějších gay romancí vůbec. Příběh není sice sám o sobě nic nového pod sluncem, ale odehrává se v atraktivním prostředí chilské metropole a Emilio Edwards a Francisco Celhay jsou sexy sympaťáci, díky nimž se veškeré nedokonalosti stávají zbytečnou malicherností. Tenhle film si prostě musíte prožít i užít zároveň.
Jedna noc, která všechno mění... Civilní příběhy různých mužů různého věku i sociálního postavení akcentují jak citovou a emocionální vazbu, tak současné potřeby vztahující se k prožívané přítomnosti – k tomu, aby každý z protagonistů našel svůj pevný bod na zemi. Ztracená inspirace, síla přátelství, neovladatelná touha i spalující vášeň, ale také samota a osamělost. Skvěle napsáno a zrežírováno, výborně nasnímáno i zahráno.
Ta chvíle, ten okamžik. Příběh jednoho vášnivého vzplanutí s fatálními důsledky se sice, alespoň zpočátku, tváří jako výchovná moralita o tom, jak nezodpovědný s nerozvážným přišli k maléru, ale tak, jak přibývá čas na hodinkách a noc se mění v den, je jasné, že v tomhle filmu nejde o to PROČ, ale JAK. Jak to bude dál? Jak se oba muži, Théo a Hugo, vyrovnají s novou situací? Jak se bude vyvíjet jejich vztah? Nezklame jeden druhého? Na žádnou z těch otázek film nedává odpověď, jen naznačuje a nechává diváka, aby sám přemýšlel o tom, jak málo stačí k tomu,...
Rodinné drama, kde se dusno vytvoří stejně rychle jako zmizí veškeré naděje na vzájemné pochopení. Kdo zná předchozí tvorbu Xaviera Dolana, bude nadšen, kdo ne, těžko najde odpověď, proč je tenhle mladý Kanaďan tak výjimečný. Protože tohle není manýra, tohle je život.
Láska hory přenáší, chce se říct. Jenže nic není tak jednoduché, jak se zdá, zvlášť když se ti dva vlastně nenávidí. Nenávist, přátelství, touha, láska, život, smrt, to všechno v tom filmu je, ale tak nějak samozřejmě, bez přehánění. Vlastně si nepamatuji, že bych někdy viděl něco podobného. Žádná přetvářka, žádná stylizace, žádná manýra. André Téchiné dokázal natočit film, který zaujme na první pohled. Ať už uchvacujícím panoramatem pyrenejského pohoří v několika ročních obdobích, tak skvělými hereckými kreacemi Kaceyho Motteta Kleina a Corentina Fily v rolích Damiena a Thomase.
Byli jednou dva a ti měli všechno. Krásný velký dům, inspirující zaměstnání, ušlechtilé koníčky, spoustu přátel, jeden druhého... a kocoura. Až toho měl jeden dost a roztomilého kocoura usmrtil. Lavina emocí a vzrušených vášní spouští téměř dvouhodinový (!) dusivý melodram, kterému by rozhodně neuškodila nekompromisní ruka páně střihačova a poněkud sofistikovanější rozuzlení, než jaké nám nabídl režisér Klaus Händl. Ale jako celek je to fajn a zejména vykreslení sexuálního i profesního života hlavních protagonistů nabízí příjemně civilní, nenucený pohled na život jaký je.
Mnoho psů, zajícova smrt. Ten film je tak přeplácanej, až se v tom nakonec nikdo nevyzná. Chápu předem deklarovaný sociologický záměr, s kterým nelze obecně polemizovat, ale není mi úplně jasný, proč tvůrci na příběh Louise a Nathana navěsili tolik zbytečných berliček. Navíc některé (důležité) motivy jsou hloupé a nepravděpodobné, celek potom působí vykonstruovaně, předvídatelně, nezajímavě. Škoda. Stačilo si ujasnit priority a byl by z toho skvělej film o coming outu a dospívání.
Film, který vzbudil pozornost už při mnohých festivalových uvedeních, je velmi dobrým a především nutným příspěvkem na téma transgender. I na malé ploše lze rozehrát velké životní drama.
Leevi, Tareq a chata na prodej. Láska, vášeň a žal. Jeden z nejzajímavějších queer filmů posledních let, výborně nasnímaný a s uchvacujícími hereckými výkony Jannea Puustinena a Boodi Kabbaniho.
Příběh francouzského prostituta obklopeného drogami a nesmlouvavým prostředím, v němž není místo pro lásku, ukazuje, jak snadné je spadnout až na dno lidské společnosti. Režisér Camille Vidal-Naquet ve svém celovečerním filmovém debutu jde až na samou dřeň, když se nerozpakuje před diváka rozprostřít paletu opravdu drsných, explicitních scén, v nichž se obnažuje nejen hlavní protagonista, dvaadvacetiletý Léo, ale především pokřivený svět těchto lidí. Svět plný agrese, násilí, tvrdých loktů a bezskrupulózních kšeftů. Je to film, který i přes všechny zhnusující pocity, jimž se divák během sledování prostě neubrání, pracuje s myšlenkou, že ta největší vášeň vyvolává bolest a zklamání. ...
Řecký režisér Konstantinos Menelaou vystavěl tento film opravdu jinak než bývá zvykem. Na pozadí magických záběrů, jimž dominuje voda jako symbol čistoty i zdroj samotného života, se odehrává zpověď jednoho z protagonistů – monolog smutného muže, osamělého člověka, který se ohlíží do minulosti a v introspektivních úsecích přemítá o smyslu života, o budoucnosti i o tom, jak najít ztracenou jistotu.
